<<<  menu

<<<  zpět

David Drábek

ŠVÉDSKÝ STŮL

Divadlo Šumperk

   

   

   

David Drábek

ŠVÉDSKÝ STŮL

premiéra 25. února 2006 ● Divadlo Šumperk (klubová scéna Hrádek)

režie Zdeněk Stejskal ● dramaturgie Bohdana Pavlíková ● scéna a kostýmy Bohdana Pavlíková a Zdeněk Stejskal ● hudba Darek Král

foto Jiří Kalabis

Rytíř - František Čachotský ● Čokoládová špička - Klára Hanušová ● Uzený losos porcovaný - Petr Komínek ● Tchoří límec - Bohdana Pavlíková ● Obři - Alexandr Stankuš ● Obryně - Jolanta Galuszková ● Pouhý přelud - Bohdana Pavlíková

Bohdana Pavlíková

František Čachotský

František Čachotský, Klára Hanušová

Petr Komínek, František Čachotský, Klára Hanušová

   

   

   

DAVID DRÁBEK KE SVÉ HŘE

Švédský stůl je má verze příběhu nesmrtelné lásky. Hrdě se hlásím k tomu, že mému Romeovi a Julii odpadává z těl těsto, petržel a čokoládová poleva. Na autorském čtení v České Třebové loni v létě jsem se rozhodl přečíst celý jejich příběh se čtveráckým nadhledem, ale ouha – nejméně na pěti místech se mi zadrhnul hlas, zdřevnatěl ohryzek a zvlhly oční bulvy. Vykládejte si to jako narcismus nebo postupující senilitu, to je mi vcelku ukradené. Já se v ušlechtilých chvílích cítím být jedohubkou!

S Darkem Králem jsme kdysi v Olomouci na závěr flámu vysadili jednu půvabnou operní subretu na barokní kašnu. A ona tam statečně vrávorala a zpívala jen pro nás drásavé árie. To byla inspirace pro finální skladbu k inscenaci Švédského stolu, kterou jsme premiérovali v Divadle hudby. Celé zkoušení se vyznačovalo neobyčejnou něhou a souzněním. Filip Čapka, Dita Vojnarová a Karel Novák stáli na jevišti uvěznění v „invalidních“ kostýmech a nemohli si vypomoci pohybem ani gesty. Vše muselo proudit z nitra a dodnes mě při vzpomínce na jejich dialogy mrazí. Před nedávnem třetí jmenovaný, představitel onoho svérázného rybího veterána, zemřel. A my pozůstalí upřímně doufali, že spolu s předky na Věčnosti zpívá pravěké písně. Tak nečekaně se prolíná velké s malým...

Nu, a operní subretu nahradila posléze v naší inscenaci Bóďa Pavlíková ze Šumperka – a tam se teď odehraje vaše nové nastudování. V divadle, které nám s Darkem poskytlo azyl a nechalo nás pracovat svobodně na své hlavní scéně. Sympatické uzavření jednoho kruhu. Kruhu na hladině řeky, jíž si to od moře k pramenům hasí vášniví lososí milenci...

ZDENĚK STEJSKAL K INSCENACI

Když se začalo diskutovat o tom, že bych režíroval Švédský stůl Davida Drábka, měl jsem velké dilema. Osobně jsem tuto inscenaci viděl v režii samotného autora v divadle Hořící žirafy v Olomouci. Nyní jsem měl zcela nově ztvárnit tutéž hru.

Přemýšlel jsem proto jak. Hledal jsem klíč k tomu, aby to přece jen nebylo stejné a přesto se zachovalo to, co text říká. Přečetl jsem si hru několikrát po sobě a nic. Nic. Celý zoufalý jsem si říkal: snad nás něco napadne při samotném zkoušení. Sedl jsem si tedy - trochu otráveně - k Davidovu textu a začal jsem ho takříkajíc režijně číst. Tvořil jsem si v hlavě obrazy. A tu...? Objevil jsem něco neuvěřitelného. Něco zázračného. Něco, co divákům zůstane asi navždy skryto. Nalezl jsem onen dlouho očekávaný klíč k inscenaci. Klíč, který ovšem divák nebude moci nikdy plně prožít. Objevil jsem poznámky autora. Takové nic neříkající závorky psané kurzívou. Dostala se mi tak do rukou neuvěřitelná „drábkovská“ poetika. Nalezl jsem díky tomu směr, kterým se naše inscenace bude ubírat. S dětinskou radostí jsem objevoval nové a nové poetické obrazy v autorových závorkách.

Čím více jsem se poznámkami Davidovými probíral, uvědomoval jsem si s hrůzou, že není možné všechno obsáhnout. Není možné toto vše obsáhnout, natož pak divadelně ztvárnit! Po takovémto děsivém zjištění, zjištění, že má cesta je pěkná ale nepoužitelná, jsem musel uložit tento zlatý klíč k inscenaci zpět do trezoru poeticky zašifrovaného textu. Ponechal jsem ho alespoň ukrytý pro další čtenáře tohoto scénáře.

Ale... Stále mi ona „drábkovská“ poetika ležela v hlavě. Nechtěl jsem se všeho vzdát tak rychle. Nebyl bych to já, kdybych se alespoň nepokusil přenést trochu té poetiky do naší inscenace. Začal jsem hlavním hrdinou.

Hledal jsem tedy poetického hrdinu. Rytíře! Ochránce žen a slabších jedinců! Hrdinu, který bojuje za svůj život - pro svůj život! A nalezl jsem. Nalezl jsem Dona Quijota! Nalezl jsem Dona Quijota, který se stal předobrazem našeho rytíře Jednohubky. Náš rytíř má také svou vysněnou Dulcineu. Dulcineu v olivovém háji. Dulcineu, kterou pak nalezne uprostřed rytířského klání o život na plastikovém tácečku mezi krekrami a uzeným lososem. Nalezne svou dívku s čokoládovou pletí, něžnou duší a hlubokým tajemstvím uvnitř. Tajemstvím, které se náš rytíř - podle vzoru Dona Quijota - nikdy nesmí nedozvědět. A hledal jsem dál. Nalezl jsem v naší hře také rytíře, který bojuje sám se sebou. Se svým starším a zkušenějším Donem Quijotem v podobě uzeného porcovaného lososa. Ano, i náš losos má někde svou vysněnou dívku, svou hlubokou poetickou duši, svou neutuchající touhu po životě. Ale oproti rytíři Jednohubkovi se ji snaží navždy zapomenout. A právě ono donquijotství spojuje tyto dva nesmiřitelné bojovníky uprostřed velké hostiny obrů.

Vše najednou dostávalo význam a začalo dávat smysl. A navíc, nacházel jsem stále nové a nové věci. Plně jsem propadl celé hře. Začal jsem ji sám v sobě žít. A pak najednou a nečekaně přišla jedna obří kritička a jedno obří mládě...

Tento článek vzniká celkem čtrnáct dní před samotnou premiérou a zatím ještě ledacos nacházíme a tvoříme. Premiéra je za dva týdny a tam pak uvidíme, zda uvidíme.

   

   

<<<  zpět ●  <<<  menu ●  nahoru  >>>