zpět na úvodní stránku
<<< květen
2017
červenec >>>

1. června

Herectví je záhada.
Někdy herec udělá dvacet věcí, které musí přesně zapadnout jak hodinový strojek, aby dosáhl aspoň nějaké divácké odezvy. A jindy? Stačí volovina a dostaví se grandiózní efekt. Richard dnes při Hře snů udělal takovou, takovou banalitu a v sále to zašumělo. I ve mně. Bylo to dojemné, čisté, lidské a nesmírně, nesmírně emotivní. Nejen v sále, ale i u mne to vyloudilo úsměv na tváři, který mi vydržel až domů. A co udělal? Během jedné věty, jen tak, mimoděk, vyndal z kufříku jablko.

2. června

Dokumentární film Tomáše Kundry: Co dokáže lež
Miloš Zeman je troll.

3. června

Je osvobozující zjistit, že na těchto stránkách už delší dobu nahlas a otevřeně říkám, co si myslím, a podle počítadla načtení stránek to přitom ještě nikdo ani jednou nečetl...

4. června

Po patnácti letech společného soužití, jsem poprvé zažil “partnerský”, a hned děsivý sen. Zdálo se mi, že třetí den po definitivním rozchodu, se všemi projevy smutku, píši SMS, jak se mi stýská a jestli si může rozmyslet návrat zpět. Probudil jsem se se slzami na krajíčku, s úlevou zjistili skutečný stav věci a přitul se.

5. června

To je dobře, že nejsem bohatý. Musel bych jíst kaviár a ten mi fakt nechutná.

7. června

Dnes jsem šel na výstup; cestou zákulisím se mi vybavil pocit, kdy jsem v patnácti hrál své první divadelní představení a s posvátnou tichostí kráčel za horizontem, abych nerušil jeviště. Uvědomil jsem si, že to dělám pořád. Závidím sám sobě, když si takhle "uvědomím", kde jsem a co dělám.

8. června

Herectví je záhada II.
Už poněkolikáté Ríšovy nevyšel onen magický okamžik vyndání jablka z kufříku. Přitom taková volovina: dal totiž tomu zdánlivě bezvýznamnému projevu lidskosti nějaký hlubší význam - kouzlo už nemá šanci propuknout. A co udělal? Ukázal otevřený, prázdný kufřík divákům.

9. června

Věčně "šťastný" Tom se v září žení, a přitom loni touhle dobou byl ještě "nešťastný".

14. června

Zdá se, že na sociálních sítích jsem spíš “asociálním uživatelem”. Z mých původně 680 přátel už mám jen 314 a přemýšlím nad další “čistkou”. Jenže to jich zůstane jen devět. Moje zeď zeje prázdnotou. Nepíši, nelajkuji, nekomentuji a blokuji. (Neblokuji příspěvky jen sedmi lidí.) Takže se mi nic moc nezobrazuje, o ničem nevím a ve virtuální bublině žiji sám se sebou. Mé pochybné neaktivity si všiml i samotný “velký bratr”. Tak mi aspoň začal strkat reklamy. Pečlivě jsem dva měsíce každou reklamu nahlašoval jako “urážlivý spam”. Výsledek: žádná reklamní sdělení už nedostávám. Takže to zkusil jinak. Navrhoval skupiny, které by mě mohly zajímat. Ze začátku jsem vždy zaškrtával “nechci další návrhy”. Asi kvůli mně tuto možnost zrušil. Začal jsem tedy klikat na křížek v pravém horním rohu “nabízené skupině”. Vyhrál jsem, taky vzdal. Teď má novinku; nabízí mi neustále nějaké “nové přátele”. Pravidelně dávám “odstranit” a čekám, kdy ho to přestane bavit. Asi by bylo jednodušší založit si vlastní sociální síť, kam se nikdo nebude moci přihlásit.

17. června

Udivuje mě jak
uskutečnění dobrého skutku
působí tolik vnitřního smutku.


Chtěl jsem psát o zhlédnutém zlínském představení Žítkovské bohyně, které je lidské a silné. Jenže... představení skončilo po půl jedenácté, a při děkovačce - která byla velmi silná - si za mou dvě stařenky postěžovaly: "A jak se teď dostaneme domů? Už nám nic nejede." Nedalo mi to, otočil jsem se a řekl, že je odvezu. Když jsme šli k autu, jednu z nich jsme museli podpírat dva, šla shrbená o holi, já držel paní podpaždí a přemýšlel o významu slova "věchýtek". Šlo o předplatitelky našeho divadla, nejen skupiny X, ale i našeho domácího abonmá, skupiny E. Oběma bylo osm a osmdesát a ona babička, slabá jak věchýtek, vyprávěla, že chodí do divadla už od svých dvanácti let a jak divadlo miluje. Loni ji postihla nemoc, kvůli které strašně špatně chodí. A taky že prý se cítí hloupě, když herci komplikuje život a ať se na ni nezlobím. Marně jsem snažil vysvětlit, že si ho komplikuji sám a rád, a kdybych se měl na ni zlobil, tak bych přece svůj odvoz nenabídnul. Když jsme dojeli před jejich panelák, byl jsem rád, že máme vysoké auto; paní mohla pohodlně vystoupit a já ji pomohl ke vchodovým dveřím. I když nemají výtah, do schodů jsem ji už pomoci nesměl. Rasantně to odmítla!
Takový byl můj dnešní dobrý skutek a asi jsem se měl v tu chvíli cítit povzneseně a hrdě sám na sebe. Jenže vůbec ne. Byl jsem z toho obyčejného, zdánlivě zbytečného a bezvýznamného, lidského gesta tak rozrušený, že jsem omylem odbočil jinam a vjel do slepé ulice. Když jsem se na konci otáčel, vyhrkly mi slzy a cestou domů se snažil nemrknout, aby hezky zůstaly tam, kde jsou. Přepadl mě smutek nad celým světem. Ano, bolí na duši dělat dobré skutky. Asi proto je lidé zas tak často nedělají. Musím je dělat častěji, abych otupěl a bral ten tíživý pocit v hrudníku jako samozřejmou součást existence.

20. června

Kundun, 1997

■ Cítím, že v hloubi své duše jsem buddhista. Jen je pro mne těžké se tím řídit, když neustále bojuji se západními hodnotami a výchovou.

■ Na konci filmu ke mně přistoupil Dalajláma. Pohladil jsem ho po tváři a rozbrečel se. S úsměvem se podivil: "Proč brečíš? Kvůli mně? To nemusíš." "Vaše svátosti, nebrečím za Vás, ale za nás." Začal se smát, uchopil mé tváře do svých dlaní a pronesl: "Neboj, jednou to pochopíme všichni."

25. června

Nedávno jsem četl povídku, která se změnila v sen. Vstoupil jsem do opuštěného kostela a tam se modlil Bůh. Říkal jsem si: Ke komu se modlí? On se modlil k člověku. Říkal: "Člověče, jestli existuješ, zjev se mi." Pak mě spatřil a vykřikl: "Člověk! Zjevení lidské!" Jsem řekl: "Vždyť si mě stvořil. Čemu se divíš?" On odpověděl: "Tak dlouho už nikdo nebyl v tomto kostele, že jsem začal pochybovat. Ale nyní mohu s jistotou říci - člověk existuje, viděl jsem ho." Existuje Bůh? V mém snu jsem ho potkal.
Jakub Deml

27. června

Britská královna Alžběta II. mě opět nadchla. Jako nepolitický představitel anglické moci nedává svůj politický názor veřejnosti. Veřejnost tedy nezná její politické smýšlení. Ale letos: poprvé v historii přečetla program vlády bez koruny na hlavě a bez dlouhého červeného pláště, jako symbolů monarchistické moci. Poprvé nepřijela tradičním kočárem, ale autem, a měla civilní kostýmek. Vzniklo mnoho spekulací, proč porušila tuto několik set let starou tradici. Padlo jednoduché vysvětlení, že je unavená a koruna je na ni příliš těžká, aby celý ceremoniář zvládla. Když se ale podíváte na celou událost v symbolech, zjistíte, že právě tímto gestem vyjádřila své politické smýšlení. Četla program premiérky Theresy Mayové, jejímž úkolem je uskutečnit odchod Velké Británie z Evropské unie a Alžběta II. měla tmavě modrý kostýmek a klobouk s květy, které jasně odkazují na vlajku EU.

<<< květen
červenec >>>