zpět na úvodní stránku
<<< říjen
2017
prosinec >>>

1. listopadu

Poslední dny se kolem mne točí téma "neschopnost obyčejné lidské komunikace".

1: IU řeší krizi komunikace: lídr kapely neumí vyjádřit své pocity verbálně, jen psanou formou, a tak píše. Ježe ostatní preferují jen verbální komunikaci a upřímně myšlené psané slovo považují za zbabělost a útok proti nim. Ubližují si tak vzájemně, přitom ani jedna ze stran tohoto fiktivního "sporu" není na straně útočníka. Osobně si myslím, že jim chybí jen tolerance akceptovat nedostatky druhé strany.

2: Naše politická situace... Všichni se uzavřeli do svých bublin a nechtějí vést dialog vedoucí ke konsenzu. Buď to bude jak chceme my, nebo to nebude! Proč se strany, mající k sobě nejblíže i třeba jen v tím, že chtějí hájit principy parlamentní poměrné demokracie, prostě nespojí? S úžasem pak poslouchám bývalého premiéra Mirka Topolánka na DVTV a uvědomuju si tu současnou zarytou nekomunikativnost.

3: Právě zkoušíme hru a režisérský tým po mně chce, abych komunikoval s postavou v konfrontačním dialogu tím, že se věnuji své činnosti a ignoruji ho, ALE následně na slova této postavy mám polemicky reagovat. Takový strašný protismysl až nesmysl ukazuje na neschopnost už i režírovat obyčejný dialog. Když nám vysvětlují, co po nás chtějí, režisérský tým se nedokáže ani mezi sebou dohodnout, takže dostáváme tak protichůdné odpovědi i vysvětlení situací vzájemně si protiřečící... (Kdybych za každé jejich vycpávkové slovo "jakoby" dostal 10 Kč, zdvojnásobil by se mi tak současný plat.) Jestli to s režiséry takhle půjde dál, tak za dvacet, třicet let budu muset jít od divadla. Nedokáži hrát bez dialogů a sdělení...

...upadám pomalu do depresivní fáze...

3. listopadu

Zkoušíme a nějak to nejde, jak bychom si všichni přáli. A tak se bojím, abychom v našich divácích - po vzoru Florentského syndromu - nevyvolali také něco jako Horácký syndrom z nadměrného kulturního prožitku.

4. listopadu

Existuje nemoc, jejíž název vyvolává v pacientovi onu chorobu. Název proto musel vymyslel pěkný vtipálek. A nebo naopak mazaný psychoterapeut, neboť vysloví-li pacient název této choroby, prokáže tím, že onou fobií netrpí, nebo UŽ netrpí.

Hipopotomonstroseskvipedaliofobie je nejdelší název pro fobii.

Je zajímavé procházet seznam fobií a zjistit, že to se mnou zase není tak zlé.

6. listopadu

Mnozí z nás dnes vnímají demokracii jako naprostou samozřejmost, jakou je třeba vzduch. Jsou schopni prohlásit, že demokracii nepotřebují, protože ji stejně nijak nepociťují. A tak jsou ochotni se části své svobody vzdát ve prospěch "pevné vládní ruky". Co kdybychom se vzdali poloviny kyslíku ve prospěch třeba... ...třeba hélia. Trochu se přidusíme, ale aspoň bude sranda.

9. listopadu

Během politického rozhovoru mi vyhrkly slzy dojetím. Je mi jasné, že každému se právě na obličeji utvořil podivující výraz, pak vteřina zamyšlení, zda to myslím ironicky a teď s blahosklonným výrazem uklidňujete mé emoce. Nene, je to vážně tak. Petr Pithart mě dojal. Po celý rozhovor lze sledovat jeho smutek nad současným stavem politiky a zármutek nad dnešním vykladem naší ústavy. Takhle upřímá politická zpověď se v dnešní době nevidí, neslyší. Pithartova slova obsahovala lidskost. A když mě ke konci rozhovoru napadlo, co by asi na dnešní stav řekl Václav Havel, začali se bavit o pravdě. O tom, že existuje, že ji hledáme, a když už si myslíme, že se jí můžeme dotknout, zjistíme, že to tak úplně pravda není.

"Jdi za těmi co hledají pravdu, ale rychle uteč od těch co jí našli." Charlie Chaplin

13. listopadu

Při hovoru s jinými lidmi se někdy skoro stydím za to, jak báječný mám vztah.

17. listopadu

Mé ticho za pravdu, svobodu a demokracii.

23. listopadu

Na zkouškách jsem zcela zoufalý. Už ani nevím, na co se mám zeptat, abych pochopil, co po mně režijní tým vlastně chce. Získat odpověď na otázku "proč?" už jsem vzdal úplně.

25. listopadu

Přiznávám, byl jsem to já. Když z režisérského týmu Lolyová-Kačena vypadlo, že chtějí po mém šestašedesátilétém hereckém kolegovi, aby mu během nesmyslné situace, nesmyslného dialogu a z nesmyslného důvodu vypadlo z nohavice třiceticentimetrové hovno s odůvodněním, že je to "vtipné", propadlo se moje zoufalství na jevišti na samé dno a já to hovno sebral a tajně schoval na šatně. Domnívám se (patrně bláhově), že když nebude na zkouškách, nebude ani v představení. Nevědomky jsem ovšem vyvolal mnohem zábavnější dění v divadle a omlouvám se touto cestou naší rekvizitářce Hance. Útržky ze zákulisních hovorů:

kolega Milan: "Hanko, kam si dala mé hovno. Tady jsem si ho před chviklou odložil."

Hanka: "V tomhle divadle se kradne už i hovno!"

kolegyně Eva: "Hanko, ty jsi pořád smutná kvůli tomu hovnu?"

režisérka: "Apeluji na všechny, vraťte to hovno a nic se vám nestane.

kolegyně Lenka (jediná zasvěcená do mého činu): "Možná se to hovno ztratilo proto, aby v inscenaci nebylo. Takže se vrátí asi až po derniéře. Takže hned příští týden, zdá se."

26. listopadu

Bělovlasý, bělovousý vychrtlý stařík si mě dlouze prohlížel, pak ke mně přistoupil a pravil: "Vážně si myslíte, že se neznáme?" "Obávám se, že ne!" "No, tak jak myslíte. Když ne..." Čas se zastavil a on odešel. V osamění mě napadlo: Třeba to byl Bůh.

29. listopadu

V divadle koupili nové hovno. Po generálce jsem ho chtěl opět ukrást a schovat. Zasáhl Deus ex machina v podobě uměleckého šéfa, který onen inkriminovaný exkrement sebral a odnesl do své kanceláře.

30. listopadu

Přiznal jsem se řediteli a s omluvou rekvizitářce vrátil zabavený předmět do skladu.

<<< říjen
prosinec >>>