zpět na úvodní stránku
<<< listopad
2017
leden 2018 >>>

5. prosince

Další důkaz mého hereckého "stárnutí", nebo taky zrání, jsem si uvědomil právě dnes. Na začátku roku 2015 se zkoušela Ondina a já jsem na zkušebně zkoušel taneční choreografie. Přiznávám, musel jsem si, kvůli bolesti v koleni (zničenému kvůli představení Bez roucha v roce 2013), odpustit některé prvky. A jak jsem se tak koukal na své kolegy, uvědomil jsem si, že ze všech šesti kolegů (včetně choreografky) jsem nejstarším z nich. A tak i jako služebně nejstarší jsem byl pak pro nemohoucnost z některých krkolomných baletních scén opravdu vyřazen... Nu a dnes, koncem roku 2017, přišel další průlom mé kariéry. Poprvé hraji tatínka své kolegyni. Pochopitelně mladší kolegyni. Můj první tatínek! Krása!

S hrůzou si teď ovšem uvědomuji, že má kolegyně by opravdu mohla být mou dcerou i v reálném životě... Poprvé jsem si své "staří", nebo spíš mou životní uzrálost, uvědomil v roce 2008, když jsem v šumperské nemocnici čekal na rentgen žaludku. Tehdy mě totiž ošetřoval lékař, který byl mladší než já. Bóže! To bylo před deseti lety... Utěšuje mě fakt, že má babička oslavila 98 let. Takže ještě nejsem ani v polovině! - Ale tatínka už hraju!

6. prosince

Na ČRo Vltava se ptali lidí, co pro ně znamená “svoboda”. Odpovědi mi přišly banální, až naivně jednoduché. Ve studiu seděli profesoři vysokých škol, kteří se snažili odpovědi zasadit do kontextu dějin a dát odpovědím legitimitu. Položil jsem sám sobě stejnou otázku. A odpověď zněla jak prázdná fráze bez obsahu. Převaloval jsem se v posteli a usilovně přemýšlel, jak si uspokojivě odpovědět na tak jednoduchou otázku. Zdálo se, že celou noc probdím, když tu ke mně přistoupil malý chlapec a řekl: “Tati, paní učitelka mi řekla, že nemám pravdu, když jsem jí řekl, že svoboda je: dělat si, co chci.” “Víš, paní učitelka má pravdu. Ale pravdu máš i ty.” “Ale tati, jak můžeme mít pravdu oba?” “Můžeš si dělat co chceš, ale jen tehdy, když jsi morální.” “Jak to myslíš morální?” “Je třeba aby jsi nelhal, nekradl, neubližoval, nezabíjel, naslouchal a uznával druhé. Pak si můžeš opravdu dělat, co chceš. To je svoboda.” Otevřel jsem oči a vyjeveně sledoval, jak se strop barvil do ranní modře. Byl jsem rozhodnutý, že znovu usnu a zajdu za tou blbou učitelskou krávou a dám jí do držky, protože učí jen fakta a ne kontext. A právě touhle myšlenkou jsem porušil onen základní předpoklad, aby svoboda mohla fungovat. Tak proto je to s tou svobodou tak složité...

7. prosince

Z hovoru mých kolegů na chodbě před začátkem představení:

Ondřej: “...že prý nezveřejní moji odpověď na otázku jaké bych chtěl tři přání od zlaté rybičky, protože moje třetí přání bylo, aby se přestaly rodit děti v Asii a Africe. Že prý bych mohl být označen za rasistu a xenofoba. Chápete to? Vždyť nás tady za chvíli převálcujou, kolik jich je!”

Lenka: “Máš úplnou pravdu. To je fakt.”

Petr: “A co bys chtěla, když nám tady vládnou samí sluníčkáři.”

Bolelo mě takové odhalení svých kolegů (zápisek z 2.8.2017), ale mnohem víc mě bolelo zjištění, že jsem ve svých sedmatřiceti stále ještě naivní idealista, který věří v lidskost. Nenávidím sobectví... Smutnou útěchou mi zůstává, že jsme podle Calhounva experimentu už ve třetí fázi. (zápisek z 12.10.2017)

<<< listopad
leden 2018 >>>