1. května

SMS mamince:
Ráno jsem se vzbudil a intuitivně myslel na tebe. S hrůzou jsem si uvědomil, že když ti bylo tolik co mě, už jsi měla 16ti letého syna, který si tehdy říkal, jak je jeho maminka "stará". Teď chápu svůj omyl, a tak se ti k tvým osmapadesátinám omlouvám. =.} Posíláme pusu, máme tě rádi. A+Z

3. května

Kdyby někdo napadl Českou republiku první středu v měsíci v pravé poledne… Neměla by být zkouška sirén tak stereotypně pravidelná.

6. května

Je to asi tak pět let, co jsem si koupil nové boty značky Mustang. Kamarád Ríša mi tehdy řekl, že je kdysi měl taky a vydrželi mu dlouho. Do roka se jim však propadla pata. To překvapilo i Ríšu. Šel jsem je tedy reklamovat. Po posouzení reklamace jsem dostal úplně nový stejný pár bot. Netrvalo ani rok a problém nastal znovu - propadlé paty. Reklamace proběhla už bez 30ti denní čekací lhůty na posouzení, automaticky jsem dostal úplně nový stejný pár bot. Musel jsem se smát, když jsem rok na to stál u poklady znova a reklamoval propadlé paty. Tehdy mi paní prodavačka nabídla dárkovou poukázku do její prodejny v hodnotě 1.449,- Kč (což byla původní cena bot) a nebo úplně nový stejný pár bot, ale bude tam 350,- Kč doplatek, protože výrobce boty zdražil. Doplatil jsem 350,- Kč a dnes, deset měsíců od doplatku, jsem opět reklamoval propadlé paty. Jaké zklamání, když mi oznámila, že tento typ bot už nevyrábějí. Místo dárkové poukázky jsem doplatil 200,- Kč a dostal jsem nový pár boty značky Mustang, od mých původních šedomodrých takřka nerozeznatelný, jen v tmavě hnědé barvě. Stáli 1.999,- Kč, což je cena, kterou bych nikdy za boty nedal, protože mi žádné nevydrží ani rok. Když jsem říkal “Na shledanou”, myslel jsem to upřímně, protože za takových deset měsíců se s paní prodavačkou asi znovu uvidím, budu mít patrně propadlé paty. Ríša měl pravdu, Mustangy mám už pět let a jsou pořád jako nové. Někdy se vyplatí si připlatit.

7. května

Měl jsem sen. Všechny zbraně na naší planetě jsem nechal zmizet. Tedy, ne tak úplně. Prostě začaly existovat v jiné frekvenci našeho časoprostoru. A tak jsem asi, touhou po lepším "našem světě", zničil civilizaci v jiné dimenzi.

11. května

Práce, práce, únava a zase práce. Člověk tak ani nemůže přemýšlet sám nad sebou.

12. května

SÓLO Radim Vizváry:
Je skvělé, že je na světě tak málo talentovaných lidí, jako právě on. Kdyby tomu bylo naopak, museli bychom se naopak dívat a obdivovat ty, co nic neumí. A to by byla nuda!

13. května

ČESKÁ BAJKA O BÍLÉ OVEČCE
Bylo jedno stádo oveček. Jednoho dne, kde se vzala tu se vzala, objevila se ovečka bělejší a čistější než všechny ostatní. Ovečky si ji zvolily, aby je reprezentovala. Po nějakém čase začaly ovečky kolem té nové říkat: “To není žádná ovečka. Má na bříšku zip. To bude určitě převlečený vlk.” Tato zvěst se po stádu šířila čím dál rychleji, až se musela začít ta čistá bílá ovečka bránit. Všem v klidu a trpělivě vysvětlovala: “Já žádný zip nemám. To je lež!” Ovečky, které byly té bílé nejblíže však prohlašovaly, že zip viděly. Že když je ta bílá ovečka sama, tak si svůj zip dokonce prohlíží v zrcadle. Bílá ovečka začala zoufale křičet: “To není pravda. Žádný zip nemám.” “Ať nám tedy ukáže své bříško” volaly ovečky z jejího okolí. Bílá ovečka se ohradila: “Já nebudu nikomu ukazovať své bříško. To je nesmysl, co tady ty ovečky říkají. Tohle o mně říkají jen proto, že ony samy mají zip na bříšku, aby tím zakryly, že jsou to vlci. Jsou zkorumpovaní, takže se na mě domluvili. Já jsem nejčistější ovečka ze všech, proto jako jediná můžu popravdě dosvědčit, že je to tak, jak říkám.” Čím víc ostatní ovečky volaly po ukázání bříška, tím víc ta bílá křičela své a pořád, pořád dokola. Stádo bylo hodně zmatené. Naštěstí byla bílá a čistá ovečka velmi vlivná, tak většinu ve stádě přesvědčila o té své pravdě, a ony nakonec zvolily za první ovečkou stáda právě ji. Konečně se tak mohla s těmi zkorumpovanými elitářskými ovečkami vypořádat jednou pro vždy a vyčistila celé stádo. Čistou bílou ovečku všechny oslavovaly a následovaly ji do jejího domečku uprostřed lesa, kde konečně ukázala bříško. Všechny začaly tleskat, žádný zip tam nebyl. A jak stádo oslavovalo vítězství, bílá ovečka na bříšku rozepnula “sucháč”, vylezl z její kůže vlk, a všechny naivní ovečky sežral.

16. května

Od chvíle, co jsem viděl dokument Na počátku bylo světlo mám žaludek pořád plný a minimální hlad. A co hůř, nic mi nechutná. Ani ta čokoláda. Jen ovoce a zelenina, ty se dají…

18. května

Tak jsem si dal první kousek čokolády. Vůbec mi nechutnal. Pak druhý, třetí... A večer jsem měl už zase hlad. Tak, a teď práno raď...

19. května

ZROVNA DNES
Paní Květa nám zrovna dnes vyprávěla, že byla s vnučkou tři dny v Praze. Má tam příbuznou, tak u ní mohly přespat. A protože se slavila sv. Anežka, mohly projít a prošmejdit různé památky zdarma. Vyprávěla, jak si to spolu báječně užily. Když mi bylo asi tak šest, moje babička mě také vzala do Prahy. Na pět dnů. Spali jsme u její sestry, která bydlela u letiště. Babička mi ukázala poprvé v mém životě Václavák, prošli jsme královskou cestou od orloje, přes Karlův most až na Pražský hrad, kde sídlil toho času Gustáv Husák. Vysvětlila mi, jak je to s tou prezidentskou standartou, vyprávěla mi o českých králích a o Libuši. Ukázala mi Národní divadlo, kde byl její strýc nějaký čas ředitelem, Vyšehrad a skálu, ze které prý skočil Šemík do Vltavy… Vzala mě do Prahy, abych poprvé viděl a poznal hlavní město. Pokaždé, když dnes procházím jedním určitým místem poblíž Staroměstského náměstí, si na ni a na těch pět báječných dnů vzpomenu. A zrovna dnes je babička už sedmý den v nemocnici a umírá. Dýchají za ní přístroje, pravidelně jí mění krev, už nemluví, nevnímá a všichni, včetně doktorů, každým okamžikem očekáváme, kdy si jí Bůh, ve kterého vždy věřila, povolá k sobě. Jeden kruh se uzavírá a já si uvědomil, při tom nadšeném povídání paní Květy, že další podobné zase vznikají…

 

 

“Praha.
Děvka stará a otrávená
a ochotná jít s každou generací znova. (...)”

Aleš Kauer

20. května

Babička dnes odešla a já zítra jedu do Prahy.

22. května

Zastavila mě paní na ulici:
“Jeee, pane Stejskale, vy na ulici vypadáte úplně jinak.”
“Myslíte jako normálnější?”
“Ne, to bych neřekla. Spíš takový, jak bych to řekla, dospělejší, mužnější než na jevišti.”
“Víte, to máte tak, jako černá zeštíhluje, tak jeviště omlazuje.”
“Ale až o tolik?”

25. května

Technikáři, garderobiérky, vlásenkářky, rekvizitářky. Profese, kterou si nikdo nevybere, protože ona sama si vyberte vás. Pozná toho pravého podle obětavého, skromného a tichého ega. To mi došlo, když jsem s těmi našimi seděl na zájezdě před představením u jednoho stolu. Celý život neviděni oddaně slouží něčemu, co za pár měsíců neexistuje. A rádi.

27. května

Žijeme v době kdy
říct vlastní názor znamená
mít odvahu ztratit své přátele.