17. června
Udivuje mě jak
uskutečnění dobrého skutku
působí tolik vnitřního smutku.
Chtěl jsem psát o zhlédnutém zlínském představení Žítkovské bohyně, které je lidské a silné. Jenže... představení skončilo po půl jedenácté, a při děkovačce - která byla velmi silná - si za mou dvě stařenky postěžovaly: "A jak se teď dostaneme domů? Už nám nic nejede." Nedalo mi to, otočil jsem se a řekl, že je odvezu. Když jsme šli k autu, jednu z nich jsme museli podpírat dva, šla shrbená o holi, já držel paní podpaždí a přemýšlel o významu slova "věchýtek". Šlo o předplatitelky našeho divadla, nejen skupiny X, ale i našeho domácího abonmá, skupiny E. Oběma bylo osm a osmdesát a ona babička, slabá jak věchýtek, vyprávěla, že chodí do divadla už od svých dvanácti let a jak divadlo miluje. Loni ji postihla nemoc, kvůli které strašně špatně chodí. A taky že prý se cítí hloupě, když herci komplikuje život, ať se na ni nezlobím. Marně jsem snažil vysvětlit, že si ho komplikuji sám a rád, a kdybych se měl na ni zlobil, tak bych přece svůj odvoz nenabídnul. Když jsme dojeli před jejich panelák, byl jsem rád, že máme vysoké auto; paní mohla pohodlně vystoupit a já ji pomohl ke vchodovým dveřím. I když nemají výtah, do schodů jsem ji už pomoci nesměl. Rasantně to odmítla!
Takový byl můj dnešní dobrý skutek a asi jsem se měl v tu chvíli cítit povzneseně a hrdě sám na sebe. Jenže vůbec ne. Byl jsem z toho obyčejného, zdánlivě zbytečného a bezvýznamného lidského gesta tak rozrušený, že jsem omylem odbočil jinam a vjel do slepé ulice. Když jsem se na konci otáčel, vyhrkly mi slzy a cestou domů se snažil nemrknout, aby hezky zůstaly tam, kde jsou. Přepadl mě smutek nad celým světem. Ano, bolí na duši dělat dobré skutky. Asi proto je lidé zas tak často nedělají. Musím je dělat častěji, abych otupěl a bral ten tíživý pocit v hrudníku jako samozřejmou součást existence.