Doručováním balíků k léčbě duše

 

 

Ačkoli je v poslední době častěji vidět za volantem žluté dodávky z vozového parku Depa Jihlava 70 nebo jak s balíkem v ruce zvoní na adresáta, Zdeněk Stejskal je především herec. Od konce sezóny 2007/2008 patři mezi přední herce Horáckého divadla v Jihlavě. Divadlu zasvětil polovinu svého života a po 20 letech se ocitl v situaci, kdy přemýšlel, že s divadlem sekne a bude dělat něco jiného. Loni v létě zažil syndrom vyhoření a v boji s ním mu pomohla právě Česká pošta, konkrétně brigáda na pozicí balíkového doručovatele. V den našeho rozhovoru měl za sebou jednu z nejpočetnějších rozvážek.

 

Byl to zdlouhavý proces nebo jsi najednou zjistil, že nevíš jak dál? Jak se to projevilo?

 

Je to plíživá věc a máš spoustu signálů, které ti říkají „bacha vyhoříš, bacha vyhoříš“, ale když je neumíš přečíst, tak to vlastně ignoruješ. Až zpětně jsem si uvědomil, aha, to bylo tohle. Podcenil jsem to a stalo se, že už jsem nenáviděl divadlo, nebyl jsem v divadle rád, s nikým se nebavil. Jen jsem tam přišel a udělal, co bylo třeba. Vůbec mě to netěšilo a přemýšlel jsem, že od divadla odejdu, že to vlastně dělám jen proto, abych uspokojoval své ego. Když nebudu dělat divadlo, můžu dělat něco prospěšnýho pro společnost. Mám řidičák na autobus, na kamion, tak můžu řídit - MHD nebo roznáškovou službu. A vlastně si mě to nakonec našlo samo.

 

Co se přihodilo?

 

Původně jsem chtěl jít na MHD, ale jen přes prázdniny, měsíc a půl, pro ně nebylo perspektivní. To samé jsem se dozvědět, když jsem poprvé přišel do depa (Depo Jihlava 70). Načež jsem 14 dní přemýšlel, co budu dělat. A pak jsem v divadle dostal rozpis obsazení na celou sezonu, což se dříve nestávalo. V tu chvíli jsem věděl, že budu mít mnohem víc volna. Domluvil jsem se tedy s panem Kuchyňkou, vedoucím oddělení balíkového dodání v jihlavském depu a začal jsem jezdit. Co je důležité bylo to přesně v tom nejkritičtějším okamžiku, protože syndrom vyhoření definitivně propukl přímo na poště. Ve 14denním zkušebním období jsem zkolaboval i fyzicky, během řízení mě zachvátila panika a měl jsem pocit, že se děje něco hroznýho. Seděl jsem na trávníku a chtěl jsem volat domů, abych se ujistil, že nespím, že se mi to nezdá. Bylo to v pátek, o víkendu jsem se uklidnil a v pondělí zase bez problémů nastoupil do práce. Jen jsem vůbec nevěděl co se děje, zjistil jsem to až zpětně.

 

Když jsi v divadle zjistil, že máš na delší dobu volno, bylo to pro tebe vysvobození nebo sis naopak říkal, „tak to je bezvadný, oni se mnou už ani nepočítají“?

 

Ani jedno, já už byl v té fázi, kdy mi bylo všechno ukradený. Byl to takovej stav, že jsem jen ležel v posteli a nebyl schopen se vykopat ven, jen jsem zíral do zdi. Podvědomě jsem cítil, že musím změnit každodenní rituály, abych se nezbláznil, najít jinej důvod jít ven než do toho „blbýho“ divadla. Potřeboval jsem změnit sociální bublinu, uvažování, myšlení, jit prostě jinam a to se mi povedlo právě na Poště. Dostal jsem se mezi jinak normální lidi, protože my divadelníci nejsme normální (smích). Byl jsem šťastnej a celej měsíc jsem nepomyslel na divadlo a zpětně jsem zjišťoval, co se vlastně stalo. Čistil jsem si mysl. I když už se teď, po půl roce, v divadle směju, ještě tam ale nejsem tak úplně šťastnej.

 

Znali tě kolegové pošťáci z divadla, když ses stal posilou depa? Poznávají tě diváci, když jim přineseš balík?

 

Na depu mě patrně nikdo nepoznal, aspoň to nedali najevo. Děláme v divadle pohádku O Perníčkovi, kde hraju pana Kukačku, švýcarskou kukačku z kukačkových hodin. A synek jedné listonošky na depu říkal mamince, mamí, u vás pracuje pan Kukačka? Ale pravidelně mě poznávají lidi, když jim předávám balík. Jeden pán mi dokonce po předání zásilky zatleskal s odůvodněním, že mi v divadle vždycky rádi s manželkou tleskají. Je vlastně super, že na té poště je každému úplně ukradený, co jsem za 20 let u divadla dokázal, tam to nikoho nezajímá a vlastně je to takové, no a co, tady se předved, jestli něco dokážeš. A to mi hrozně pomohlo.

 

Zjistil jsem, že balíkoví doručovatelé jsou vlastně introverti. Někomu předáš balík a víc se tě netýká, jsi věčně sám v autě a to je to, co mi pomohlo. V divadle jsi pořád ve střetu tolika lidí, furt se na tebe hrnou nějaký emoce a to za volantem dodávky nemáš. Sedneš do auta a jedeš vchod od vchodu.

 

Takže to nejdůležitější je, že ti Česká pošta pomohla najít zpátky lásku k divadlu díky tomu, že jsi dělal něco úplně jinýho...

 

...přesně tak. Ale hlavně, a to je důležitý: oni mi tady na depu pořád dávají pocit, že jsem pro ně důležitej, že mě potřebujou. V divadle jsem měl pocit, že mě nikdo nepotřebuje, že jsem tam k ničemu a zbytečnej. Já jsem do divadla strkal energii a nedostával jsem jí zpátky. A proto došlo k syndromu vyhoření. Tak jsem přišel na Poštu, jen jsem se zeptal, jestli můžu, a oni mě schlamstli a furt mi přidávali a přidávali práci a já jsem úplně nadšenej z toho, že můžu a hlavně, že oni chtějí. Když mi pak pan Kuchyňka volá, jestli náhodou nemůžu přijít, tak neřeším, jestli můžu, ale jak to udělat, abych mohl. Protože se tam těším. Do dneška se pokaždé těším.

 

Hrozně mě baví, když balík můžu předat a hrozně mě štve, když někdo není doma. A nemůžu mu ho dát.

 

Kryštof Čeřovský, Poštovní noviny, 28. 2. 2020, číslo 2 ročník X.