Zdeněk Stejskal: Při Oratoriu jsem se skoro dotkl umělecké dokonalosti

 

Zdeňka Stejskala znají nejen Jihlavané již od roku 2008 z prken Horáckého divadla Jihlava. Sympatický herec, držitel dvou diváckých cen Horác a Ocenění odborné poroty za výjimečný umělecký výkon v inscenaci Svatý Václav, před pár dny oslavil čtyřicáté narozeniny. Kromě herectví dělá také přednášky, má rád vlaky, kočky a během koronavirové krize se z něj stal pošťák.

FOTO 1: Po mamince mám kantorské geny a mojí touhou vždy bylo učit. Vedu třeba kurzy Rétoriky a umění komunikace. Učitelům nebo žákům ve škole vysvětluji, jak funguje nonverbální komunikace řeči těla, tedy co říkáme, i když zrovna mlčíme, a hlavě, jak rétoriku uchopit a pochopit.

Začali se mi ozývat lidé, kteří prosili, když už jsem ten herec, ať jim o rétorice něco povím. Je to i součást výuky na školách, ale učitelé často nevědí, jak tohle komplexní téma uchopit. A já k tomu mám jako herec opravdu blízko. Už od začátku mého profesionálního působení na jevišti, kdy jsem v roce 2000 nastoupil do Městského divadla Zlín, jsem se s rétorikou potýkal. Ono totiž umluvit sál pro 600 lidí je něco jiného, než co nás učili ve škole, v sále pro 80 diváků. Od té doby jsem si v rétorice utvořil jasnou strukturu tohoto tématu, a tahle fotografie je například z pětihodinového workshopu v Telči. Kantorům jsem vysvětloval správnou techniku mluvy, i jak svým projevem udržet pozornost studentů, a jak si případně všímat nonverbální komunikace ve třídě. Řeč těla a rétorika jsou hrozně zajímavá témata.

Takže jsem tak trochu učitel, i přesto, že patrně nikdy učit nebudu. Hrozně rád bych třeba učil na herecké škole, jen mě nikdy nikdo nevyzve (úsměv).

FOTO 2: Kromě rétoriky mám hodinová povídání na různá témata, která mě zrovna v tu chvíli nejvíc baví. Tohle bylo povídání o odlišnosti humoru v Evropě a v Americe. Řadu věcí jsem o komických situacích na jevišti pochopil. I to, proč nám přijdou některé komedie zbytečně ukecané a dlouhé a jiné naopak rychlé a svižné. Při této „přednášce“ v Opavě jsem také zabrousil na téma fenoménu uklouznutí na banánové slupce. Je velmi zajímavý kontext mezi dovozem banánů do Ameriky v roce 1866 a vznikem tohoto gagu, který v kinematografii patrně jako první použil Charile Chaplin ve svém filmu U moře v roce 1915. Tento gag tak v různých obměnách koluje do dnes, kdy velmi kontroverzní francouzský komik Gillard v dvoumetrovém kostýmu banánu uklouzne po ležícím člověku na ulici.

Já jsem vůbec sběratel „kuriózních informací“, které jsou možná na první poslech velice zajímavé, ale jinak jsou nám úplně k ničemu. Miluju proto informace typu „vědci zjistili, že...“ Tak třeba, že včela, když vylétá z úlu, vydává zvuk o frekvenci tónu a1, a když přilétá zpět obtěžkána pylem, její rychlost mávání křídel zpomalí na tolik, že vyluzuje tón e1.

FOTO 3: V divadle jsem díky představení Splašené nůžky pochopil, že divák je opravdu regulérní partner na jevišti, i když sedí v hledišti. Díky roli poručíka Rosického jsem se naučil mnohem lépe komunikovat s publikem. A hlavně vnímat ho, protože každé reaguje jinak a pokaždé homogenně. Tato fotka je z děkovačky při překonání rekordu Horáckého divadla. Od otevření nové budovy HDJ měla největší počet odehraných představení hra Do naha!, celkem šedesát dva. A my to spolu s diváky ten den překonali. Nyní máme šedesát devět odehraných představení a moc by mě mrzelo, kdybychom kvůli koronaviru nepřekonali i tu magickou sedmdesátku. Nemáme sice k dispozici kompletní data ze všech inscenací od roku 1940 do otevření nové budovy v roce 1995, ale troufnu si odhadnout, že by Splašené nůžky klidně mohly být hrou, která má nejvíce repríz v celé historii Horáckého divadla Jihlava.

Splašené nůžky jsou zvláštní interakcí, kdy diváci přímo vstupují do děje. Na začátku se stane vražda a všichni podezřelí jsou na jevišti. Spolu s publikem provádíme rekonstrukci děje a po pauze mají diváci možnost svými dotazy usvědčit případného hlavního podezřelého z této vraždy. Na konci diváci odhlasují, kdo je podle nich vrah. Úžasné na tom je, že na každého vraha máme jinou koncovku, takže to skončí přesně tak, jak určí sami diváci. Představení je pořádná jízda a všichni si ho řádně užíváme. Je to opravdu svátek, když můžeme Splašené nůžky hrát. Takové představení se už asi nikdy opakovat nebude, a já bych všem mým kolegům hrozně přál, aby si mohli mojí postavu zahrát. Aby taky mohli pochopit a pocítit na vlastní kůži, kdo je to divák a jak reaguje. Když jdu na jeviště dnes, už diváka vnímám jinak, než dříve.

FOTO 4: To je fotka ze zkoušky na inscenaci Svatý Václav, kterou pro naše divadlo napsala paní Lenka Lagronová, a za kterou mě posléze ocenila i ona odborná porota. Já jsem za jednadvacet let, co jsem u divadla, potkal padesát tři režisérů. A pět z nich mě v mém myšlení a uvažování o divadle nejvíce formovalo. Prvním z nich byl Michal Lang. Když si představíte herectví jako prázdnou místnost, tak on mi do ní dodal nábytek. Pak přišla režisérka Kateřina Dušková a ta mi do té místnosti přinesla kytky, obrazy, pověsila záclony a dala mi ubrus na stůl, abych se tam cítil příjemně. Dále přišel pan režisér Ivan Rajmont, on mi v místnosti rozsvítil a zapálil krb, co jsem tam měl, aniž bych o něm věděl. Teď tam mohu kdykoliv vstoupit a cítit se v ní fajn a uvolněně. Pak přišlo neuvěřitelné setkání s režisérem Matějem T. Růžičkou. To on rozhrnul ty velké těžké sametové závěsy, otevřel obrovské francouzské okno na terasu a řekl, podívej. Nu a na fotografii úplně vlevo je pan režisér Rastislav Ballek. On mi v té herecké místnosti udělal takovou párty, že jsem si tam dodneška nestihl neuklidit. A už asi ani neuklidím, protože jsem pochopil, že je skvělé dělat si tam pravidelné mejdany. Hrozně rád na to vzpomínám. Tak čekám, až přijde nějaký další režisér a ukáže mi, co dalšího v té pomyslné herecké místnosti je a o čem ještě nevím.

FOTO 5: Toto je fotka z generální zkoušky na Oratorium Misterium Porcellani. Málokdo to ví, ale já mám rozsah přes tři a půl oktávy, což je víc než moc. Zpívám takzvaným kontratenorovým hlasem, což je mužský hlas, který zpívá v hlavovém tónu v rozsahu mezzosopranistky. Jsem tedy taková slušná mezzosopranistka (úsměv). Oratorium napsal můj kamarád z Teplic a napsal mi kontratenorový part přímo na tělo. V den premiéry jsem byl ale hlasově poněkud indisponován. Jakmile však za mnou stál stočlenný sbor s orchestrem, tak mě to vyhecovalo, že nikdo nic nepoznal. Vzniklo dokonce CD, které mám doma jako svou neuvěřitelnou raritku. Bohužel se tomu už nemohu naplno věnovat, protože není čas. Kdybych to chtěl znovu oživit, minimálně rok bych musel chodit na pravidelné hodiny zpěvu, abych se dostal aspoň na tu úroveň, kde jsem byl. Chybí mi to. Miluji barokní hudbu a v tomto okamžiku jsem se skoro dotkl umělecké dokonalosti.

FOTO 6: Já děti mít nebudu a tohle je Elda, syn mých blízkých kamarádů. Já vždycky tvrdil, že „nemám rád děti“, což zní hrozně tvrdě a byla to spíš jen nadsázka. Ale nese se to semnou už jako taková legenda. Ale když se Eliáš narodil, musel jsem přestat tuto zvěst o sobě šířit dál. Začal jsem říkat, že mám rád jenom jedno dítě. Eldu. Teď se mu ještě narodil bráška Mikeš, a vždycky, když je vidím, tak úplně roztaji. Zvláštním způsobem zjihnu a dá se na mně dříví štípat. Jsou to krásné pocity, které jsem nikdy dříve nezažil, a strašně se mi stýská, když je nevidím. Všechny čtyři. A hlavně: s Eldou v současné chvíli sdílíme obrovskou vášeň pro vlaky. Oba jsme schopni hodiny stát na nádraží a pořád nás to bude bavit. Jsem zvědav, jestli mu to vydrží do dospělosti, jako mně.

FOTO 7: Po dvaceti letech u divadla jsem opravdu vyhořel, bylo to takové krizové období a Česká pošta mi pomohla vrátit se do normálu. Potřeboval jsem změnit stereotyp, prostředí, uvažování, změnit lidi kolem mne a už mě nebavilo pohybovat se v divadle plného emocí. Potřeboval jsem nějakou „normální“ práci. Začal jsem proto rozvážet balíky pro Českou poštu, kde jsem byl sám se sebou a nemusel hrát žádnou roli. A dodnes, když mám čas, brigádně si s velkou radostí zajedu na poštu rozvážet balíky v obrovské žluté dodávce, protože se mi tak skvěle vyčistí hlava. Na jihlavském depu jsem potkal báječné lidi a díky nim jsem se z toho syndromu vyhoření už dostal. Dnes divadlo nevnímám tak fatálně, jako před rokem a půl.

FOTO 8: Lidi se prý rozdělují na „kočkaře“ a „pejskaře“, no tak já jsem teda rozhodně „kočkař“. Dovedu si představit, že bych žil s kočkami, jenže! Trápilo by mě, mít je zavřené v našem bytě. Ony potřebují k životu větší prostor, vnímám je jako malé šelmy, co chtějí ke spokojenosti lovecké teritorium. Kočky tedy nemáme. Moje kolegyně Šárka kočku měla a já jsem si s ní vždycky hrál. Šárka mě sledovala a jednou pronesla zajímavý postřeh. Řekla mi, že se pokaždé v takové chvíli sám v kočku proměním (úsměv). A je to svým způsobem pravda, vždycky se v přítomnosti koček uklidním a snad i začínám vrnět. Jsem přesvědčen, že v minulém životě jsem kočkou rozhodně musel být.

FOTO 9: Mám možnost už několik let pravidelně moderovat udílení Nevyššího ocenění Kraje Vysočina. K moderování mě to náhodou přivedlo už na gymnáziu, nikdo to dělat nechtěl a já byl třídní šašek. Tak jsem se k tomu dostal, jak slepý k houslím. Problém ale byla tréma. Ovšem strašná. Časem jsem pochopil, v čem je fígl. Jako moderátor jsem stál na jevišti sám za sebe a já jsem, i když se to nezdá, dost stydlivý člověk. Tak jsem si vytvořil Moderátora jako roli. A ten můj Moderátor je sebejistý, uvolněný, snad i zábavný a hlavně nepociťuje žádnou trému. A bylo to. A navíc teď díky inscenaci Splašené nůžky můj Moderátor pochopil, že konferovat je taky velká zábava.

S tou trémou je to vůbec dost zvláštní. Jako herec totiž trému nemám. Všechny své kolegy v den premiéry svým klidem spíš rozčiluju. Já totiž naopak cítím hroznou radost. Zatím co se kolegové těší, až premiéra skončí, já se nemůžu dočkat oné magické chvíle, kdy začne. Ale bohužel to neznamená, že nevím, co to tréma je. To vím až moc dobře. Strašnou, ale opravdu strašnou trému prožívám v okamžiku, kdy mám začít zpívat s živým orchestrem za zády. Ale to je na jiné a delší povídání.