Dříve hrál v divadle, teď vozí balíky. Konečně pracujete, slýchá často od lidí

 

JIHLAVA – Horácké divadlo Jihlava je už řadu týdnů zavřené a herci jsou bez práce. Například čtyřicetiletý Zdeněk Stejskal se stal pošťákem a mrzí ho, co od lidí o hercích slýchá.

 

Známému herci totiž chtějí lidé často polichotit, ale naopak ho zraňují. „Setkávám se zvláštním názorem. Lidé mě totiž chválí, že konečně pracuji a prý by si ze mě měli vzít příklad i ostatní herci, které platí ze svých daní,“ vypráví umělec a dodává: „To mě docela trápí, ono to tak totiž vůbec není.“

Dle jeho slov je tento názor stále častější a je opravdu nespravedlivý. „Herecká práce je jiného rázu než jiné profese. Lidé nechápou, že my umělci pracujeme duševně a mozoly, které mohou vidět na rukou balíkářů, mám v průběhu roku na duši,“ smutní Zdeněk Stejskal. „I když se pousměji, bolí mě to a nemám čas lidem vysvětlit, že to tak není. Lidé nevidí dřinu, kterou mám s každou rolí. Vnímají nás jen jako ty, co se naučí text a pak si hrají na vodníky a krále. O tom to ale není. Roli nesundáte jako pošťáckou uniformu a máte tak padla,“ vysvětluje.

Dopoledne bývá čtyři hodiny na zkoušce a večer je v divadle od půl šesté i do jedenácti v noci. „Práce na roli je s vámi ale 24 hodin denně. Když jsem měl možnost hrát například Petra v inscenaci Svatý Václav, bylo to několik bezesných nocí. A pak, když na jevišti umíráte jako Amadeus na pokraji šílenství, část vašeho já opravdu ten večer zemře,“ popisuje a může tak pokračovat i dále. „Kolegyně mi říkala, že nejtěžší pro ni bylo každý večer zavraždit své dvě malé děti. A tyto neviditelné rány a jizvy na duši musíte nosit sebou.“

Další aspekt herectví je skutečnost, že jde o týmovou práci, souhru mnoha složek a lidí. „Na poště jsem s balíky sám, ale na jevišti je nás v zákulisí i na jeviště dvacet i víc, kteří naráz sdělují nějaký příběh. A sdělovat příběhy je také nesmírně důležitou věcí pro vývoj společnosti.“ je Zdeněk Stejskal přesvědčený.

U pošty teď aktuální jezdí jako brigádník zhruba pět dní v týdnu, třeba poslední neděli měl také pracovní. „Teď je tam nátřesk. Lidi z pošty říkají, že tolik balíků ještě nezažili,“ potvrzuje, že pro pošťáky je konec roku vždy náročný.

On sám začíná rozvážet kolem osmé ranní a končí kolem půl čtvrté. „Za den rozvezu kolem sta balíků, někteří kolegové jich mají i dvakrát tolik. Navíc jezdím jen sídliště v Jihlavě. Je to menší rajón, o to intenzivnější,“ popisuje výhody brigádníků.

Jezdit s balíky si zkusil už loni, letos to pro něj tak byl spíše návrat. „Právě ty duševní rány z herecké práce způsobily, že jsem po dvaceti letech u divadla opravdu vyhořel. Bylo to pro mě těžké krizové období a Česká pošta mi pomohla vrátit se do normálu,“ uvědomuje si s odstupem. I když se pak vrátil na divadelní prkna, stále měl rozvážení balíků jako příjemnou brigádu.

V době uzavření divadel veřejnosti tak přišel na Poštu pomáhat dál. Líbí se mu, že jako pošťák nemusí hrát žádnou roli, je sám za sebe a oceňuje i kolektiv na jihlavském depu. „Jsem spokojený, ale divadlo mi už opravdu schází. Každou chvíli dostojím svému příjmení a opravdu si stejskám,“ říká a už se těší na návrat na jeviště.

 

celý článek na jihlavsky.denik.cz