slovo režiséra

Hra Kdokoli je středověkou církevní hrou. Hrávala se v kostelech, aby přesvědčila věřícího o nutnosti jeho víry v Boha. Nejsem církevně věřícím člověkem, přesto mne tato hra zaujala. Zaujala mě její vize, její myšlenka o umírajícím člověku, nikoli ono neustálé se obracení v Boha. Text jsme tudíž používali pouze jako prostředek k ztvárnění oné vize. Vize člověka, který se dozví, že umírá a zbývá mu jen hodina života. Co se v takovém člověku odehraje od chvíle, kdy dostane zprávu o blížící se smrti (dialog se Smrtí), až do chvíle smrti samotné? Znám případy, kdy se člověk (v naší inscenaci postava Kdokoli) v takovém případě naprosto mění - ať už k lepšímu nebo k horšímu - začne si tak uvědomovat svou minulost a začíná nést důsledky svých konání (dialog s Přátelstvím a s rodinou - Matka a Žena). Kdy si až ve chvílích naprostého zoufalství (dialog se Jměním) uvědomuje konečně sám sebe. Dojde u něj do jisté míry k určitému poznání a nalezne své pravé hodnoty života (postavy Dobré Skutky a Poznání). Díky uvědomění si sebe sama dojde u něho i k vyrovnání se se svou minulostí (výstup u Zpovědi) a snaží se odčinit, co napáchal (monolog o pokání). Řekli bychom: „Konec dobrý, všechno dobré!“, ale častokrát to není tak jednoduché. Když si člověk uvědomí sám sebe (svolání svých Pěti Smyslů, svého Rozumu, své Krásy a Síly), je nezbytné, aby si začal uvědomovat i své okolí a snažil se s ním žít v souladu. Jenže člověk je někdy tak silně zahlcen svým novým a „lepším“ životem, že nakonec zahltí sám sebe (obraz získání posledního pomazání). Zahltí se sám sebou do takové míry, že vidí už jen a jen sebe a zapomíná - v horším případě přímo útočí - na své nejvěrnější (zapomenutí na Dobré Skutky a opětovného zmizení Poznání). Pokud u něj něco takového nastane, uvědomí si to onen dotyčný až v poslední minutě svého života. Ve chvílí, kdy na něj sáhne ta „zubatá“. Zda to však už není pozdě necháváme na vás, naši diváci. V této inscenaci náš Kdokoli pochopí a smířen sám se sebou a s okolním světem umírá. (ZS)