Krize a účtování středních let

Zpravodaj 6 Jiráskova Hronova 2006, autor Radmila Hrdinová

Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk hraje dva roky a dramaturgicky se orientuje na prověřené dramatické texty (Hrobka s vyhlídkou, Rozmarný duch, Jederman). Takovým textem je i hra francouzské autorky Yasminy Rezy. Obraz, která představuje typ dobře napsané komedie a která prošla úspěšně mnoha jevišti profesionálních scén. Už proto, že nabízí nejen vtipný, francouzsky brilantní dialog a vděčné téma, ale i vděčné herecké postavy.

Inscenace šumperského souboru staví na pravděpodobnostní konvenci od realisticky pojednané scénografie až po v zásadě psychologické herectví trojice představitelů. Úprava seškrtala text do únosného rozměru hodiny a čtvrt trvajícího představení, které se ubírá poměrně svižným tempem. A ubíralo by se ještě s větší hladkostí, kdyby nebylo zbytečných zatmívaček mezi jednotlivými obrazy s gongem a hlasatelkou časoprostorových změn, jež beztak vyplývají z dialogu a kontextu příběhu. Totéž by se dalo říci i o momentech, kdy postavy vedou komentující monology do publika, vykrojené ze tmy jen hledáčkem štychu za snaživého „štronza“ ostatních herců. To jsou prostředky zbytečné a staromódní.

Trojice představitelů (s hrajícím režisérem zaskakujícím za nepřítomného kolegu v postavě Ivana) si své role docela užívá, daří se jim odlišit jednotlivé životní postoje svých hrdinů, iniciované koupí úžasného Obrazu. Sarkastický provokatér Marek (Alexander Slankuš), blazeovaně suverénní majitel unikátního díla Boris (Aleš Krauer) a bezkonkurenčně přizpůsobivý tmelící element Ivan (zaskakující režisér Zdeněk Stejskal) vycházejí v jejich provedení dobře diferenciovaně, z jejich chování postupně opadávají masky společenské stylizace a hrany se groteskně ostří.

Přesto je tu jeden velký - a podle mého názoru nepřekonatelný - problém. Hra vypovídá o životních postojích, zkušenostech a krizi vztahů tří přátel ve středních letech, přičemž tato krize pramení z proměny mladíků do mužů, kteří už mají za sebou své zisky i prohry a také patřičné deziluze a prozření z nich pramenící. Ale v šumperském představení hrají tyto postavy pánové ve věku, na který Marek, Boris a Ivan vzpomínají jako na idylické doby jejich ještě bezproblémového přátelství. Kluci v tomto věku ale mají jiný slovník, jiné modely jednání, jiné způsoby, jak vést spor. Takže já jim to, co o sobě říkají, až tak moc nevěřím. V jejich inscenaci funguje hra spíše v rovině vtipné situační komedie, která publikum nepochybně baví. Dotknout se i jejích méně zábavných a hořkých stránek je ale tak trochu nad možnosti a síly představitelů. Nikoli náhodou sklízí v inscenaci tohoto titulu již řadu let slávu trojice Milan Lasica, Milan Kňažko a Marián Labuda. A není to jen zásluhou jejich nepochybně větší zkušenosti herecké, ale především životní.

Mnoho povyku pro bílý kus plátna

Zpravodaj 6 Jiráskova Hronova 2006, autor Jakub Korčák

Yasminy Rezy „Obraz“, s níž se představilo Divadelní studio mladých při Divadle v Šumperku, je osvědčenou, zábavnou, brilantně napsanou konverzační komedií s přiměřenou dávkou intelektualismu, absurdity a emocí, která je vděčnou příležitostí pro tři mužské protagonisty. Text nenabízí mnoho možností interpretace a umožňuje pouze technicky lepší nebo horší scénickou realizaci. Daná inscenace je založena na přímočaré ilustraci textu a je v tomto smyslu provedena přiměřenými prostředky, s vkusem a odpovídajícím jevištním šarmem. Scéna je řešena v duchu stylizovaného realismu a v rámci dané divadelní konvence umožňuje rychlé proměny prostředí. Herectví usiluje v intencích textu o věrohodné předvádění chování postava ve vypjatých momentech hledá oporu v poněkud všeobecném a nadbytečném psychologickém prožíváni. Někde se protagonisté nechali strhnout k předvádění svých hereckých schopností, které bylo na úkor smyslu rozehrané situace. Pro herecké ztvárnění daného textu by byla přiměřenější větší míra nadhledu, bezprostřednější rozehrání situačních impulsů, větší konverzační pohotovost i zřetelnější charakteristika postav. Tato bravura konverzačního herectví je však věcí dlouhodobější tradice a přímé zkušenosti, která většinou chybí i na českých profesionálních scénách. Zvláště v první polovině byla inscenace poněkud retardována „stmívačkami“ s nahranými komentáři a rytmus dialogů ulpíval v monotónnosti. Posléze se však inscenátorům podařilo dosáhnout odpovídající gradace a strhnout publikum. Představení bylo odměněno bouřlivým potleskem, který znovu potvrdil nebývalý komerční úspěch uvedené hry. Obávám se však, že se při vší úctě k technické bravuře textu jedná především o mnoho povyku pro bílý kus plátna.

Ve znamení interpretační solidnosti?

Amatérská scéna 3/2006, ročník 52, autor Jan Šotovský

(...) Jakoby na špici této inscenační tendence se v mé optice ocitl Obraz Yasminy Rezy, který na přehlídku přivezlo Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk. Je to inscenace, která nechce nic víc než naplnit to, co tento, v daném žánru v podstatě špičkový text jaksi „sám od sebe“ nabízí. Režisér Zdeněk Stejskal klade důraz na souhru trojice protagonistů a byť žádný z nich vysloveně „nezáří“, jedná se o výkony velmi slušné. Inscenace je pečlivě strukturovaná, má přesný rytmus a až na retardující vstupy vypravěčského Hlasu, který popisuje změny dějiště (z jeviště zcela evidentní) a pár nepříliš plastických hereckých detailů jí vlastně není co vytknout. Jistá nepominutelná část amatérského divadla usiluje ve svých inscenacích o totéž - se ctí na jevišti dostát kvalitně napsanému zábavnému textu. Šumperská inscenace je v přítomné chvíli tohoto proudu špičkovým přestavitelem - že je to proud nepominutelný, to jsme se snažili vyjádřit nominací této inscenace na Jiráskův Hronov. (...)

Průvodnce po představeních Divadelí Třebíče 2006

Amatérská scéna 3/2006, ročník 52, autor Alena Exnerová

(...) Hra Yasminy Rezy Obraz je na českých amatérských jevištích poměrně frekventovaným titulem. Není se co divit, protože je dobře napsaným a inteligentním současným bulvárem. Koupě obrazu se stává katalyzátorem k tomu, aby se uvedly do pohybu peripetie vzájemných vztahů tří dlouholetých kamarádů ve středním věku. Vše v komediální nadsázce, s minimem slov, kdy musíme mezi řádky analyzovat, oč jde. Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk v režii Zdeňka Stejskala hru jasně přečetlo a herci vědí, o čem hrají. A nehrají jen postoje, ale životní názor, za který se nestydí postavit. Přesně si určili jednotlivé charaktery a těch se snaží držet. Markovi (Alexandr Stankuš) a Borisovi (Aleš Kauer) by k jejich rozlišení mohlo ještě pomoci jiné řešení kostýmů, neboť barevně poněkud splývají. Ale i tak víme, stručně řečeno, že Marek je racionální. Boris imaginativní a Ivan (Jiří Tyšlic) neurotik, který se mezi nimi potácí a současně je spojuje. Potřebují ho, ale také on potřebuje je. Herci dokážou dobře rozčlenit text, přesně pracují s přeléváním napětí, kde jsou vždy dvě postavy proti jedné. Řada věcí výborně funguje. Ale není tak docela vybudovaná úvodní situace, kdy by mělo být zřejmé, že se Marek snaží upřímně a urputně pochopit Borisem zakoupený obraz. Čistě je držen žánr konverzační hry, vymyká se pouze hlasatelka, kterou inscenátoři připsali. Zřejmě kvůli přehlednosti, ale není vůbec potřebná, protože struktura hry je jasně daná už Yasminou Rezou. Scéna je zbytečně roztažená do šířky, stačil by jeden univerzální byt, v němž se mění jen obraz (jak konec konců autorka předepisuje). Ale přes uvedené drobné připomínky je důležité konstatovat, že šumperská inscenace o krizi letitého přátelství a jejím vyřešení byla sdělná, potěšila a pobavila. (...)

Odvaha a víra zvítězili

Amatérská scéna 2/2006, ročník 52, autor Milan Strotzer

(...) NADSTANDART
Nadstandard představovaly dvě inscenace. První vytvořilo Divadelní studio mladých při Divadle v Šumperku nastudováním hry Obraz francouzské autorky rusko-maďarsko-židovského původu Yasminy Rezy. V režii Zdeňka Stejskala, herce šumperského divadla, jsme viděli velice zdařilé představení, založené na herecké práci Alexandra Stankuše (Marek), Aleše Kanera (Boris) a Jiřího Tyšlice (Ivan). Všem třem byly uděleny ceny za herecké výkony. Kdyby mohla porota udělovat ceny profesionálům, získal by ji i režisér. Díky výtečně vybudovaným postavám, ztvárnění jejich individuálních rozdílných charakterů a jejich vzájemnému jednání v situacích vypjatých i zklidněných, ale i zřetelným zpracováním komentářů jednotlivých postav, se podařilo sdělit nejen základní téma hry o přátelství a intoleranci. Hercům a režisérovi se povedlo dojít polohy konkrétnější. Představení poukazovalo na ošidnost a zranitelnost kamarádství (partnerství) založeném na egoistickém uspokojování vlastních potřeb, na to, že v takovém případě partnerství funguje jen do té chvíle, kdy jsou ony potřeby saturovány. Sebemenší záminka, hloupost se pak stává spouštěcím momentem rozpadu až potud pevně vyhlížejících vztahů. Režie Zdeňka Stejskala podpořila inscenační výsledek nejedním nápadem podtrhujícím významovost situace (např. pojídání oliv). Určité rezervy měla inscenace v prostorovém řešení scény a v této souvislosti i ve významotvorném aranžmá postav, které se tu a tam dostávaly „mimo obraz“. (...)

Úspěšná inscenace Obraz pojede na přehlídku do Hronova

Moravský sever, 30. 5. 2006, autor Vladimír Valouch

Šumperk, Třebíč - Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk vyhrálo s inscenací Obraz celostátní přehlídku ochotnických souborů Divadelní Třebíč. Trio herců si tak: vysloužilo účast na přehlídce v Hronově, která je pro ochotníky rovna účinkování v Národním divadle. Všichni tři herci navíc získali ceny za herecké výkony.

„Původně jsem vůbec nechtěl na nějakou soutěž s Obrazem jet, ale kluci mě přemluvili, a tak jsme se přihlásili na krajskou přehlídku Zlom vaz konanou v České Třebové,“ sdělil režisér inscenace, vedoucí souboru a člen Divadla Šumperk Zdeněk Stejskal.

V Třebové se však dle jeho mínění představení zrovna nepovedlo. Alexandr Stankuš tehdy prohlásil: „Stále mě překvapuje že to vždy může být horší než předminulé představení.“ Raději se ani na vyhlášení neodvážil jet. Zbylí dva herci a Stejskal se tam vypravili jen proto, aby se dověděli, co dělají špatně a co by mohli zlepšit. K jejich velké mu překvapení jim však porotci v podstatě nevytkli nic a chvílemi je až přespříliš chválili.

„Na této přehlídce jsme získali cenu za nejlepší představení a cenu za mužský herecký výkon pro Aleše Kauera, Sašu Stankuše i Jirku Tyšlice. Kdybych nebyl člověk z divadelní branže, prý bychom určitě dostali i cenu za nejlepší režii. A navíc jsme získali postup na celostátní přehlídku Divadelní Třebíč, kam nás skutečně přijali,“ vyjmenoval úspěchy Stejskal.

Divadelní Třebíč je celostátní přehlídkou moravských ochotnických divadel. Letos se zde sjelo dvanáct souboru. „V Třebíči jsme už tuplem s postupem nepočítali. Hráli jsme v domnění, že je to pro nás ten největší úspěch, jakého jsme mohli dosáhnout. Velice nás však překvapili reakce diváků. Byly chvíle, kdy jsem si při bouřlivých reakcích diváků v osvětlovací kabině říkal, že to až tak vtipné není,“ přiznal Stejskal.

Také v Třebíči šumperský soubor porotci zaskočili. Některé drobnosti jim vytkli, ale prohlásili, že se úkolu zhostili velmi dobře, že celou inscenaci vedli podle dobře rozluštěného klíče autorky Yasnimy Rezy a filozofický náboj hry správně a logicky sdělili.

„Dokonce i profesor Císař - postrach všech ochotnických souborů - nás pochválil a řekl, že ze všech Obrazů co v podání ochotnických souboru viděl, jsme špička,“ uvedl Stejskal. Do Hronova soubor postoupil společně s dvěma dalšími soubory. Zde však dosavadní režisér převezme roli Ivana, jelikož jeho protagonista Jiří Tyšlic bude tou dobou v Austrálii.

„Je pravda, že jsem si ve skrytu duše přál, abych v Obraze mohl zaskočit za nějakou postavu. Představoval jsem si Marka nebo Borise. No a je to Ivan. Jde o trochu jiný typ postavy, než jaký jsem já. Příliš se do té role nehodím. Ale co, zkusit se musí všechno. Navíc máme také problém, kdo nám bude zvučit a svítit představení. To teprve budeme muset nějak vyřešit,“ uvažuje Stejskal.

Obraz herci původně chtěli nahrát jako rozhlasovou hru pro přátele a věnovat jim ji k Vánocům. Nakonec se rozhodli ji nazkoušet jako klubovou inscenaci. Po velmi náročném zkoušení, kdy záchvaty euforie střídala depresivní beznaděj, hru 14. ledna představili veřejnosti.

„Nyní probírám texty her, které bych rád nacvičil s ochotníky na příští sezónu. Doufám, že budeme mít také nějaké ženské hrdinky. Přemýšlím například nad Pastí na myši od Agathy Christie. Posadili jsme laťku dost vysoko, a tak bude co obhajovat,“ uzavřel Stejskal.

Šuperáci dobyli ochotnický Olymp a patří mezi nejlepší v republice

Týden, 30. 5. 2006, autor Roman Tyčka

Chtělo by se napsat, že parta mladých ochotníků ze Šumperka si splnila obrovský sen, ale není to tak. „O podobném úspěchu jsme ani nesnili,“ připouští sympaticky skromně Zdeněk Stejskal, režisér a herec. Jeho Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk si proklestilo cestu až do programu Jiráskova Hronova, kam každý rok postoupí z několika předkol pouhý půltucet nejlepších ochotnických souborů v republice.

„V dubnu jsme se zúčastnili regionální přehlídky v České Třebové a odtud nás porota doporučila na národní přehlídku v Třebíči. Ta proběhla minulý víkend a i zde jsme zaujali, takže jsme dostali pozvánku na Jiráskův Hronov,“ popisuje úspěchy v soutěžích herec Saša Stankuš.

Divadelní studio mladých má za čtyři roky činnosti na svém kontě čtyři inscenace. S nimi vyprodává představení v šumperském divadle a jednou za rok se zúčastní soutěže. Dosud byla jejich snaha o postup bez odezvy, avšak to se letos změnilo, a to díky tragikomedii francouzské autorky Yasminy Rezy s názvem Obraz. Nejenže s ní ochotníci postoupili do národního a pak i do nesoutěžního ústředního kola Jiráskův Hronov, ale do dějin soutěže se významně zapsali i tím, že všichni tři herci obdrželi cenu za nejlepší herecký výkon. Ačkoliv běžně se tato cena uděluje pouze jednomu herci!

Režisér Zdeněk Stejskal tak může být na své ovečky právem pyšný. A nejen on. Vždyť trojlístek šumperských herců Alexandr Stankuš, Aleš Kauer a Jiří Tyšlic udělal „díru do světa“. Jiráskův Hronov jejich bravurní herectví uvidí v polovině srpna.