3. března

Úvaha v restauraci: Kdybych byl živ z prány, už bych si nikdy nemusel vybírat z jídelního lístku mezi jídly co nechci a co vůbec nechci.

5. března

Kdybych žil jen z prány, už bych asi nemohl chodit s kamarády na oběd. Jak bych pak vysvětloval servírce, aby si mě nevšímala, že tu jen chci posedět s přáteli?

8. března

Alešek, v autě cestou do Brna: "Já vím, že ve světě musí fungovat rovnováha. Jen nevím, proč musí být mezi lidmi tolik kreténů a co vlastně vyvažují.

Alešek v brněnské restauraci: Už nikdy si nedám ve Venezii Caesare salát. Je tam o 20 Kč dražší a o 80 Kč nechutnější.

9. března

Úvaha v restauraci: Menu 1: Tagliatele s lososem 105,- Kč. Menu 2: Pizza Quatro formagi 98,- Kč. Menu 3: Prána 89,- Kč.

10. března

Od dětství nesnáším hádanky. Hlavě ty typu: "Jsem lehká, přesto mě nikdo neunese…" a pokračuje výčet osmi metafor, které jsem nikdy nedokázal rozluštit. Na to jsem myslel, když jsem včera seděl v Městském divadle ve Žďáře nad Sázavou, kde divadlo Drak hrálo pohádku s názvem Princezna Turandot. Samozřejmě, že jsem hned u první hádanky, při které přišlo o hlavu dvanáct loutek princů, nepochopil nejen zadání, ale ani odpověď. Zato děti věděly hned. Poslední hádanku dostala přímo sama princezna Turandot. Byla to krátká básnička s otrockými verši a končila: “...kdo jí není vhod, jmenuje se?” Odpověď je Turandot. Ale usadil mě asi osmiletý chlapec, který navzdory tomu, že odpověď znal už opravdu každý, nebál se projevit svou fantazii a na celé hlediště prohlásil: “Jmenuje se Karel Gott!”

11. března

Mé zdravotní problémy s dvojitým viděním se vždy projevují v období výplaty. Dnes jsem pochopil, že jde jen o obranný mechanismus mé mysli, abych při pohledu na výplatní pásku zůstal u divadla a nešel dělat běžné zaměstnání.

13. března

Ve svých idealistických úvahách o dokonalém světě vždy narážím na jeden drobný nepřekonatelný problém. Na lidi.

14. března

Jsou dny, kdy se stydím za to, že se mám tak dobře.
Francouzský dokument s názvem Made in China…
Jeden z mnoha čínských zemědělců: Pole je neúrodné a neuživí ho. Musí dojíždět i se svou manželkou do balírny zboží pro export do USA a západní Evropy. Už dva roky nebyli s manželkou doma. Jejich dvě děti vyrůstají v rodné vesnici u prarodičů. Doma, které je daleko 2300 km (něco jako autem Jihlava - Madrid ŠPA, Jihlava - Volgograd RUS nebo Jihlava - Ankara TUR). Pracují 7 dní v týdnu, 12 hodin denně. Za den společně vydělají 6 Eura (162 Kč). Za 3 Eura denně žijí, 3 Eura tak uspoří. Hodinová mzda na jednoho činí 25 centů (6,75 Kč). Hovor domů je stojí jednu hodinu práce. Mají stále dluh 3000 Euro. To znamená, že musí ještě společně odpracovat 1000 pracovních dnů. Tedy ještě 3 roky. Dokument je zastihl ve chvíli, kdy dva roky nebyli doma a jedou na čínský Silvestr domů. A za čtyři dny se loučí se svými dětmi na další tři roky, kdy se domu nepodívají, aby dluh splatili.
Jsou dny, kdy se stydím za to, že se mám tak dobře.

15. března

Zajímalo by mne, kdo vymyslel jízlivost. A také proč vznikla. Dnes mě kolega jízlivě vyprovodil z jeviště. Mohl to říct slušně, ale zvolil právě jízlivost.
Dlouho jsem také nemohl přijít na výraz, který by vystihl mluvčího prezidenta Zemana, pana Ovčáčka. Čím to, že mě dovede vždycky vytočit, aniž by i řekl jediné slovo. Při vzpomínce na kolegu jsem si uvědomil, že je to právě jízlivost s jakou Ovčáček vystupuje. Proti jakékoli jiné verbalní formě je obrana, proti jízlivosti nefunguje nic. Zůstane jen pachuť na duši. Nemám jízlivost rád, a tak ji zásadně nepoužívám (s občasnou výjimkou u velmi dobrých přátel, bavím-li se o něčem). A právě jízlivost mi ve sporu lidé nejčastěji vytýkají…

17. března

Zastavil mě Lukáš Kundera před začátkem své show:
“Zdendo, mám obligátní otázku. Uvedeš mě dnes?”
“No jasně. A co mám říct?”
“Hele, vůbec nic.”

20. března

Hasiči přijeli jedenáctiletému hendikepovanému chlapci na oslavu narozenin, protože mu prý nikdy nikdo na žádnou oslavu narozenin nepřišel. Nechali ho sednou za volant obrovského hasičského auta a zazpívali mu “Hodně štěstí, zdraví”. Když jsem tak viděl ty záběry z oslavy a úsměv na tváři toho postiženého chlapce, spustily se mi slzy a nemohl jsem popadnout dech dojetím. Už asi vím, proč tak často lidé nedělají druhým obyčejnou radost. Pálivé slzy a tlak na hrudníku... ty pocity se nedají dlouho vydržet.

22. března

Uvědomuju si, že nemůžu psát vše, co si myslím. Lidi by si mysleli, že nemyslím.

24. března

Šel jsem kolem divadla ve snaze být nikým nepoznán. Za divadlem u prázdných výloh seděly na zemi dvě holčiny. Kouřily a pily pivo. Jedna se naklonila k druhé a polohlasně jí špitla: “Hele, jihlavský Jean Marais!” Když nad tím přemýšlím, pár souvislostí s ním bych u sebe našel. Ale vlasy to asi nebudou.

28. března

Režisérka Agnieszka Holland prohlásila, že žijeme v době, kdy Lež vyhrává nad Pravdou. Vzpomněl jsem si na Vladimíra Vysockého. “Šla Pravda světem a na chudý duchem se smála…” Text poprvé vyšel v roce vzniku Chaty. Pak to u nás trvalo ještě 12 let, než si Pravda zase mohla navléknout svůj honosný šat. Je to určitá naděje, když ta naivka důvěřivá opět netuší u koho přenocovala.

29. března

Strávil jsem v hledišti Bránického divadla snad nejhorších 145 minut svého života. Jsem rád, že už to nikdy znovu neuvidím. Jenže, když člověk umře, prý se mu promítne celý život ještě jednou...