zpět na úvodní stránku
<<< duben
2018
červen >>>

1. května

SMS mamince:
Milá naše maminečko! Vzpomínám si, jak ses před rokem '89 vždy těšila na 1. květen, protože Ti v tento den pokaždé pod okny hrála nějaká kapela, která se zapojila do velkého průvodu na oslavu tvých narozenin. Jak se tak koukám na dnešní politickou situaci, je docela možné, že třicet let po revoluci se tyto oslavy s muzikou opět vrátí. Jen si nejsem tak úplně jistý, jestli Ti to přejeme. Všechno nejlepší. A+Z

2. května

Když čtu nějaký článek o chystané události ve kterém je uvedené i datum, hned počítám kolik mi bude let, až to nastane. Kolegyně Táňa mě překvapila, když přiznala, že to má také. Jen na rozdíl ode mne přešla do další fáze. Prohlásila: „Já když narazím při čtení, že to a to má nastat třeba v roce 2030, tak už nečtu dál, protože je to zbytečné. To se mě totiž netýká, už budu dávno mrtvá.“ A mě bude padesát...

3. května

S láskou jsem se zadíval na můj hřeben položený na poličce. Je na něm znatelná vrstva prachu.

4. května

Při četbě knihy jsem si v představách obsadil do jedné sympatické postavy mého kamaráda a kolegu Richarda. Sám jsem si logicky přivlastnil hlavní roli. Na konci knihy došlo k zásadnímu obratu v příběhu a já se přistihl, jak Richardovi jeho roli závidím.

7. května

Maminka poprvé v letošní sezóně přijede na představení, aby se na mne podívala. Není divu, že si vybrala datum reprízy jediného představení v sezóně, ve kterém nehraji...

11. května

Když slyším různé příběhy lidí, kteří se třeba dívali smrti do tváře, musím se skoro stydět, že mám tak krásný a klidný vztah, práci i život. Díky AK, díky HDJ, díky MAMI.

13. května

Často teď přemýšlím o demokracii. Formuluju si v hlavě myšlenky, které už přede mnou stejně dávno někdo někdy vyslovil. Jako třeba, že „demokracie zanikne na demokracii“. Tak dlouho bude demokracie ustupovat názorům hlupáků, jen aby naplnila svou podstatu rovnosti, až se jednoho dne překročí mez absurdity z přehnané tolerance, a už se nebudeme moci vrátit zpět. A jsem přesvědčený, že ji v ČR pomalu a jistě překračujeme.

Prý naše slavné osmičky... 1918, 1938, 1948, 1968, 1989. A teď 2018 znovu zvolení Zemana… Prý vždycky padneme na samé dno, a že je to specifikum českého národa. Takže jsme zase na dně? Já myslím, že ještě ne. Zeman, podle mne, ještě není dno. Po každém „osmičkovém datu“ se hned nebo později měnila podstata naší ústavy. Takže na dně budeme, asi se začne probírat a schvalovat změna ústava. A to bude velmi brzo. Pak budeme opravdu opět na nule a budeme moci zase dalších dvacet let stoupat...

16. května

„Jestliže si má polonahá herečka, před kolegou hrajícího kněze, obléknout na jevišti župan, který má být ovšem pověšený na háčku na který ona nedosáhne, pak technikář, který onen háček umístí o deset centimetrů níž a herečka na něj bez problému dosáhne, způsobí, že se z její umírající postavy nestává světice, ale prachsprostá kurva. Až vám někdy někdo bude říkat, a nebo vy si, nedejbože, myslet, že technikář není během představení důležitý, vzpomeňte si na teto o deset centimetrů níže umístěný háček, který dokáže změnit charakter celé postavy. Všichni jste nesmírně důležití!“ režisér Matěj T. Růžička po skončení reprízy inscenace Zapomenuté světlo v Nitře.

19. května

To ze mne nemluví jízlivost, ale životní zkušenost.

22. května

Historie kavárenského povalečství

První kavárna v Evropě se otevřela v Istanbulu roku 1554, kde byly kavárny spojeny s tradičním loutkovým divadlem. Postupně se kavárny dostávaly i do západní Evropy. Díky osvícenému králi Ludvíku XIV. se stala káva populární i u nižších společenských vrstev i přesto, že pořád zůstávala známkou jistého luxusu. Až v roce 1670 otevřel Armén Pascal nový stánek s kávou také pro širokou veřejnost. O pět let později (1675) Sicilián Procopio otevřel v Paříži vlastní podnik s vlastní nezaměnitelnou atmosférou s exoticky oděnými číšníky. To se už káva stala i pouličním prodejním artiklem. V roce 1680 bylo v blízkosti Procopiovy kavárny v Paříži založeno divadlo Comédie Francaise a herci, dramatici i básníci se staly pravidelnými návštěvníky. Kavárny vznikaly jako houby po dešti, každá kavárna se stala centrem tu básníků, tu prozaiků, tu filozofů... V roce 1715 bylo v samotné Paříži kolem 350 kaváren (dnes více jak 4000). Velký rozvoj kavárenského života způsobila jednak velmi drahá novinová periodika, která kavárníci nakupovali a poskytovali zákazníkům zdarma ke čtení u kávy, ale také pocit společenské prestiže. Lidé chtěli být viděni a současně vidět, kdo v které kavárně sedává.

V Čechách tak vznikají slavné kavárny jako například Slávia na Národní třídě v roce 1881, která byla spojena s Bedřichem Smetanou, Josefem Seifertem, Janem Zrzavým, Jiřím Kolářem či Václavem Havlem. V roce 1886 Demínka, kde se scházela „pražská bohéma“ (S. K. Neumann, Fráňa Šrámek, Jiří Mahen či František Gellner). Také Café Corso Na Příkopě v roce 1898 a Café Louvre na Národní třídě v roce 1902, který je neodmyslitelně spjat s bratry Čapkovými, a kde byl založen český PEN klub. (Za komunismu byla tato kavárna zlikvidována jako symbol buržoazního životního stylu a obnovena až počátkem 90. let.) U Obecního domu v roce 1907 vnikla Café de Paris, kde se po druhé světové válce scházeli umělci a muzikanti, kde Bohumil Hrabal napsal svůj román Obsluhoval jsem anglického krále. V roce 1912 byla otevřena nová kavárna s názvem Obecní dům a také Café Imperial i kavárna Grand Café Orient a také Kavárna Arco. Ta je zase spojena se jmény Franz Kafka, Egon Ervin Kisch či Karel Teige a s jeho Devětsilem. A nezapomeňme ještě na rok 1930, kdy byl otevřen Mánes.

Už od počátku 18. století roste ve světě také počet předložených návrhů na různá omezení či zrušení kaváren, neboť se v nich shromažďovali cizinci, revolucionáři, inteligence, avantgarda a jiná individua, která příliš často a vehementně řešila aktuální společenská a politická dění. K uskutečněnému zákazu se dopracovali až nacisté, kteří v roce 1938 vykázali ze všech kaváren židovské obyvatelstvo. Zajímavostí je, že i po únoru 1948 začaly být kavárny nežádoucí. Byly systematicky rušeny pod komunistickým heslem „Povaleči kaváren - do dolů a továren!“. Některé kavárny tak přežívaly jen v rámci restaurací. Od normalizace, zahájené v roce 1968, Komunistická strana československá tak potlačovala kavárenský život a stíhala místní inteligenci, až to vedlo ke vniku chataření či trampingu, jako úniku od ideologického tlaku ve společnosti. Místo pití kávy přešli Češi na tvrdý alkohol (největší problémy s alkoholismem ve světě mělo ve své době právě Československo), ale především přešli Češi na pivo, které kávu úplně potlačilo. Není tedy divu, že ještě po revoluci, v devadesátých letech, u nás převažoval zvyk pití kávy tzv. „turka“, což ovšem nemá s pravou tureckou kávou nic společného (v Turecku se káva připravuje v džezvě a podává se tak velmi malé množství velmi silné kávy). Teprve s příchodem milénia postupně pronikl do České republiky kavárenský život v takové míře, jaký je znám jinde v západní Evropě, kde jsou s kávou spojeny třeba festivaly autorského čtení, výstavy výtvarného umění, nebo přednášky, koncerty a podobně.

První, kdo v novodobých českých dějinách použil výrazu „pražská kavárna“ byl Václav Klaus, který tak označil členy politické strany ODA, většinou přeběhlíky z jeho ODS. Do širšího povědomí se tento výraz dostal až Zemanovým nástupem do prezidentské funkce. Zeman a především jeho mluvčí Jiří Ovčáček tak začali označovat stoupence prezidentského protikandidáta hlásícího se k odkazu zesnulého prezidenta Václava Havla, tedy pana Karla Schwarzenberga. Jeho hlavní baštou byla právě Praha. Dnes už je tímto výrazem pejorativně označován každý, kdo nesouhlasí s nějakým výrokem současného prezidenta Zemana.

23. května

Když mám příležitost a inscenace to dovoluje, bezostyšně sleduji lidi v hledišti. Nenápadně hledám po sále kolik diváků je mladších než já. Už se těším na dobu, kdy budu v hledišti počítat osoby, které jsou starší než já, a ujišťovat se tak, že na tom ještě nejsem tak špatně.

24. května

Kdyby existovala nějaká jednotka, kterou by se dala určit momentální aktivita, řekl bych, že dnes ráno mám tak mínus 2,5 postele.

26. května

Přírodovědec David Attenborough je asi nejšťastnější obyvatel planety Země. S dětskou fascinací sleduje a popisuje nádheru a rozmanitost jejího života. Kdyby alespoň polovina lidské populace měla jen polovinu jeho nadšení pro přírodu, dokázal bych změnit svůj skeptický názor na lidstvo jako nešťastný omyl vesmíru. A kdyby mě ve škole učili přírodovědu a biologii s jeho nasazením, hercem bych se určitě nestal.

29. května

Zdá se, že mě dnes ochránil Anděl Strážný od velmi nepříjemného konfliktu, protože zajistil, abych pouhou náhodou nebyl přítomen jakému si „kárání“ hereckého souboru. Ze slov mých kolegů jsem nabyl přesvědčení, že bych se velmi ostře ohradi, a tím jen eskaloval napětí plynoucí z druhotného a opakujícího se problému v našem divadle, který to způsobil. Andělíčku, můj strážníčku, děkuju, že jsi mě odvolal do krejčovny pár minut před „problémem“. A děkuju všem milým pracovníkům naší divadelní krejčovny, spolu s kostýmní výtvarnicí Kateřinou Bláhovou, že se o mě s láskou starali a svou obrovskou laskavostí a pozorností mě na krejčovně zdrželi.

<<< duben
červen >>>