22. května
Historie kavárenského povalečství
První kavárna v Evropě se otevřela v Istanbulu roku 1554, kde byly kavárny spojeny s tradičním loutkovým divadlem. Postupně se kavárny dostávaly i do západní Evropy. Díky osvícenému králi Ludvíku XIV. se stala káva populární i u nižších společenských vrstev i přesto, že pořád zůstávala známkou jistého luxusu. Až v roce 1670 otevřel Armén Pascal nový stánek s kávou také pro širokou veřejnost. O pět let později (1675) Sicilián Procopio otevřel v Paříži vlastní podnik s vlastní nezaměnitelnou atmosférou s exoticky oděnými číšníky. To se už káva stala i pouličním prodejním artiklem. V roce 1680 bylo v blízkosti Procopiovy kavárny v Paříži založeno divadlo Comédie Francaise a herci, dramatici i básníci se staly pravidelnými návštěvníky. Kavárny vznikaly jako houby po dešti, každá kavárna se stala centrem tu básníků, tu prozaiků, tu filozofů... V roce 1715 bylo v samotné Paříži kolem 350 kaváren (dnes více jak 4000). Velký rozvoj kavárenského života způsobila jednak velmi drahá novinová periodika, která kavárníci nakupovali a poskytovali zákazníkům zdarma ke čtení u kávy, ale také pocit společenské prestiže. Lidé chtěli být viděni a současně vidět, kdo v které kavárně sedává.
V Čechách tak vznikají slavné kavárny jako například Slávia na Národní třídě v roce 1881, která byla spojena s Bedřichem Smetanou, Josefem Seifertem, Janem Zrzavým, Jiřím Kolářem či Václavem Havlem. V roce 1886 Demínka, kde se scházela „pražská bohéma“ (S. K. Neumann, Fráňa Šrámek, Jiří Mahen či František Gellner). Také Café Corso Na Příkopě v roce 1898 a Café Louvre na Národní třídě v roce 1902, který je neodmyslitelně spjat s bratry Čapkovými, a kde byl založen český PEN klub. (Za komunismu byla tato kavárna zlikvidována jako symbol buržoazního životního stylu a obnovena až počátkem 90. let.) U Obecního domu v roce 1907 vnikla Café de Paris, kde se po druhé světové válce scházeli umělci a muzikanti, kde Bohumil Hrabal napsal svůj román Obsluhoval jsem anglického krále. V roce 1912 byla otevřena nová kavárna s názvem Obecní dům a také Café Imperial i kavárna Grand Café Orient a také Kavárna Arco. Ta je zase spojena se jmény Franz Kafka, Egon Ervin Kisch či Karel Teige a s jeho Devětsilem. A nezapomeňme ještě na rok 1930, kdy byl otevřen Mánes.
Už od počátku 18. století roste ve světě také počet předložených návrhů na různá omezení či zrušení kaváren, neboť se v nich shromažďovali cizinci, revolucionáři, inteligence, avantgarda a jiná individua, která příliš často a vehementně řešila aktuální společenská a politická dění. K uskutečněnému zákazu se dopracovali až nacisté, kteří v roce 1938 vykázali ze všech kaváren židovské obyvatelstvo. Zajímavostí je, že i po únoru 1948 začaly být kavárny nežádoucí. Byly systematicky rušeny pod komunistickým heslem „Povaleči kaváren - do dolů a továren!“. Některé kavárny tak přežívaly jen v rámci restaurací. Od normalizace, zahájené v roce 1968, Komunistická strana československá tak potlačovala kavárenský život a stíhala místní inteligenci, až to vedlo ke vniku chataření či trampingu, jako úniku od ideologického tlaku ve společnosti. Místo pití kávy přešli Češi na tvrdý alkohol (největší problémy s alkoholismem ve světě mělo ve své době právě Československo), ale především přešli Češi na pivo, které kávu úplně potlačilo. Není tedy divu, že ještě po revoluci, v devadesátých letech, u nás převažoval zvyk pití kávy tzv. „turka“, což ovšem nemá s pravou tureckou kávou nic společného (v Turecku se káva připravuje v džezvě a podává se tak velmi malé množství velmi silné kávy). Teprve s příchodem milénia postupně pronikl do České republiky kavárenský život v takové míře, jaký je znám jinde v západní Evropě, kde jsou s kávou spojeny třeba festivaly autorského čtení, výstavy výtvarného umění, nebo přednášky, koncerty a podobně.
První, kdo v novodobých českých dějinách použil výrazu „pražská kavárna“ byl Václav Klaus, který tak označil členy politické strany ODA, většinou přeběhlíky z jeho ODS. Do širšího povědomí se tento výraz dostal až Zemanovým nástupem do prezidentské funkce. Zeman a především jeho mluvčí Jiří Ovčáček tak začali označovat stoupence prezidentského protikandidáta hlásícího se k odkazu zesnulého prezidenta Václava Havla, tedy pana Karla Schwarzenberga. Jeho hlavní baštou byla právě Praha. Dnes už je tímto výrazem pejorativně označován každý, kdo nesouhlasí s nějakým výrokem současného prezidenta Zemana.