1. prosince

Posedlost lidí časem je až hrozivá. Stačí se podívat po bytě, kde všude musíme nastavit čas, abychom mohli v klidu žít. Bytový alarm, pračka, kotel, termostat, sporák, myčka, digestoř, mikrovlnka, lednička, počítač, wifi, rádio, televize, přehrávač, nahrávač, setobox, satelit... A každý má ještě čas v mobilním telefonu. Už i na nástěnných hodinách a na náramkových hodinkách je čas digitální. Není divu, že mladí nevědí kolik je hodin, když řeknu „za pět minut tři čtvrtě na sedm“. Někteří už dokonce tápou, jestli myslím 6:40 nebo 18:40. A každý přístroj, to jsem jistě mnoho věcí opomenul, na nás křičí přesný čas. Prý jen proto, abychom si mohli všechno předem načasovat a pracovalo vše samo a my mohli lenošivě užívat vymoženosti naprogramování. Za chvíli bude mít svůj nastavitelný čas i vidlička. To abychom přišli k obědu a ona ve správnou chvíli zamotala naše špagety, a pak ve vhodně nastaveném intervalu s předem nastavitelným počtem otáček a nastaveným počtem cyklů celou činnost opakovala za nás a my se nemuseli o nic starat. A problém je, že některé přístroje nefungují, když jim „správný čas“ nenastavíme. Jaká je to potom hrůza, když se podíváte po bytě a z každého koutu na vás vyskakuje jiný čas! Sporák hlásí modrý čas 18:40, mikrovlnka červený čas 18:42, žlutě na vás bliká termostat 18:41, digestoř bliká 18:38, na rádiu je 18:45, lednička bíle oznamuje 18:43, vy kouknete do mobilu a tam je 18:44. A co teprve, když sledujete třeba fotbal v televizi, a zatím co soused přes stěnu řičí „gól“, kvůli vašemu 47 vteřinovému zpoždění on-line na internetu vidíte teprve slibně se vyvíjející útok na bránu. Ale má to bezesporu jednu výhodu: díky tomuto zoufalství už lépe chápu Einsteinovu relativitu času.

3. prosince

Nový byt a noví sousedé. Chodíme po baráku, kde bydlí dalších dvacet pro nás nových sousedů, se kterými se pěkně zdravíme a okoukáváme. A i když jde jen o dvě ulice od původního bydliště, mám pocit, jako bych se odstěhoval daleko od přátel, do cizího státu. Cítím, jak si musím zvykat na nové a nečekané věci. Třeba když někdo projde po chodbě a já netuším, kdo to je. Anebo štěkající pes za stěnou. V neděli ráno štěkal jak pominutý dokud se nevrátili. Představil jsem si, jak za pár dní potkám nějakou cizí paní s malým jorkšírem a já s úsměvem prohlásím: „Dobrý den, Váš pes Vás musí mít strašně rád. Vždycky když nejste doma, tak ten roztomilý dareba štěká a volá vás. Stýská se mu. Hlavně v neděli dopoledne.“ A ta paní, která se bude trochu podobat britské královně, prohlásí s mírně jedovatým úsměvem: „Kdybyste chodil do kostela jako řádný křesťan, nemusel by vás tak rozčilovat.“

6. prosince

Asi je to normální, že si každý člověk jednoho dne musí přiznat: „Heleď, chlapče, už to prostě nezvládáš, tak jako před pár lety. Už nemáš tu energii na rozdávání. Už se prostě do schodů zadýcháš, když táhneš krabici se 45 kg. Už zkrátka v choreografiích trochu funíš, když máš ještě zpívat naplno. Už se prostě těšíš na volný turnus, aby sis odpočinul po třech náročných inscenacích. A už jsou prostě některé inscenace náročnější, než před pár lety. Tak si lupni jeden hořčík a s chutí a hlavně s klidem do dalších dní.“

9. prosince

Já, Maria Callas (filmový dokumnet, 2017)

V jednu chvíli se Maria Callas rozčiluje, jak je hrozné hrát stejná představení a každý večer mít na jevišti jiné kolegy. Velmi ji uráželo, že jednou musela hrát bez jediné zkoušky, a tak ostatní interprety poprvé viděla až na jevišti při představení. Uvědomil jsem si, jakou mám výhodu, že můžu hrát se svými kolegy, které znám a mám i rád.

90% filmu sledujete ovace ve stoje, projevy úcty, úsměvy lidí i samotné Marie Callas, nadšení a tu slávu, po které všichni umělci tak strašně toužíme. Jen 10% dokumentu se pak věnuje jejím velkým životním a profesním trápením. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že v životě jakéhokoli umělce je to přesně naopak. Za každou jednu minutu potlesku platíte stem minut trápení, dřiny, fyzické ale především psychické bolesti. Dokument je dělám s velkou láskou a úctou k Marie Callas, ale málo kdo z tohoto dokumentu zjistí, jak tvrdým, smutným a krutým životem tato velká žena s temnou hloubkou v sopránovém hlase vlastně musela za to všechno zaplatit.

10. prosince

Primátorka Jihlavy Karolína Koubová vyzvala Jihlavany, aby šetřili vodou, protože jí v přehradě ubývá. Dnes mi kolegyně Lucka prozradila, že její maminka, která žije v Chebu „na samotě u lesa“, musí období vánoc trávit v Jihlavě, protože jim vyschla studna a neteče jí v bytě voda. A stále se o tom mlčí a nikdo nic neříká, neřeší... A dokonce jsou mezi námi ještě takoví, kteří tvrdí, že se vůbec nic neděje a je to normální.

18. prosince

Dramaturgyně Bára provází děti z prvního stupně základních škol po divadle a ukazuje, co je to divadlo, jak funguje a jak vzniká inscenace. Během hodiny a půl si děti vymyslí dvě postavy, oblečou je do kostýmů, nalíčí, vymyslí jim příběh a spolu se dvěma herci ze souboru tento příběh zahrají. Někdo režíruje, jiní svítí v osvětlovací kabině, jiní dělají hudební ruchy... Když jsem tak Báru sledoval během jedné takové prohlídky, spatřil jsem v ní „Muže, který sází stromy“. Až tato semínka vyklíčí a promění se ve statné a stálé diváky našeho divadla, budeme s Bárou do toho lesa horáckých abonentů chodit už na svá stará divadelní kolena.

20. prosince

DVTV ze dne 13.12.: Daniela Drtinová, Markéta Pekarová Adamová a Kateřina Valachová. Nejkrásnější debata české politiky.

25. prosince

Když jsem přestal sledovat televizi, existovaly jen čtyři programy (ČT1, ČT2, Nova a Prima). Dnes je v ČR 28 celostátních televizních stanic. Jenom samotná ČT jich má 6, Nova 5, Prima 7 a Barrandov 3. Televizní masáž, jakou jsem dostal o letošních vánocích, bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Uvědomuje si vůbec někdo tu neuvěřitelnou absurditu skladby televizních programů, evidentně nejen o vánocích?

27. prosince

Kamarád a kolega mi vyprávěl, jak se sešel se svými spolužáky po deseti letech od gymlpu. Začalo to jako slibný vtip: „Sešli jsme se tři - oblastní herec, začínající psycholog a policejní vyšetřovatel ze Scotland Yardu.“

30. prosince

Když jsem stál u babičky, bavil jsem se nad jeho fotkou a mojí neuvěřitelnou podobnou. Zvlášť, když jsem v tu chvíli měl na sobě bílé triko s dlouhým rukávem a přes něj červené triko s krátkým rukávem a bíločerným nápisem. Kdyby na fotce nedrže tenisovou raketu, dalo by se v klidu tvrdit, že jsem to vyfocený já sám. V tu chvíli babička vyhrkla: „Počkej, já pro Tebe vlastně něco mám.“ Ve svých pětadevadesáti pomaličku vstala a s chodítkem centimetr po centimetru odešla do vedlejšího pokoje. Donesla mi jeho současnou fotku. Na vlastní oči jsem ho viděl na pohřbu dědy v mých osmnácti letech, před dvaceti lety. Od té doby ho znám jen z té fotky s tenisovou raketou v ruce. Bylo mu na ní jen o pár roků víc, než je dnes mně. A teď. Koukám na šedesátiletého muže s tím uhrančivým modrookým pohledem, který mi v osmnácti letech způsobil dvoudenní „nemoc ze setkání“. Už vím, jak budu za dvacet let vypadat.