zpět na úvodní stránku
<<< listopad
2018
leden 2019 >>>

1. prosince

Posedlost lidí časem je až hrozivá. Stačí se podívat po bytě, kde všude musíme nastavit čas, abychom mohli v klidu žít. Bytový alarm, pračka, kotel, termostat, sporák, myčka, digestoř, mikrovlnka, lednička, počítač, wifi, rádio, televize, přehrávač, nahrávač, setobox, satelit... A každý má ještě čas v mobilním telefonu. Už i na nástěnných hodinách a na náramkových hodinkách je čas digitální. Není divu, že mladí nevědí kolik je hodin, když řeknu „za pět minut tři čtvrtě na sedm“. Někteří už dokonce tápou, jestli myslím 6:40 nebo 18:40. A každý přístroj, to jsem jistě mnoho věcí opomenul, na nás křičí přesný čas. Prý jen proto, abychom si mohli všechno předem načasovat a pracovalo vše samo a my mohli lenošivě užívat vymoženosti naprogramování. Za chvíli bude mít svůj nastavitelný čas i vidlička. To abychom přišli k obědu a ona ve správnou chvíli zamotala naše špagety, a pak ve vhodně nastaveném intervalu s předem nastavitelným počtem otáček a nastaveným počtem cyklů celou činnost opakovala za nás a my se nemuseli o nic starat. A problém je, že některé přístroje nefungují, když jim „správný čas“ nenastavíme. Jaká je to potom hrůza, když se podíváte po bytě a z každého koutu na vás vyskakuje jiný čas! Sporák hlásí modrý čas 18:40, mikrovlnka červený čas 18:42, žlutě na vás bliká termostat 18:41, digestoř bliká 18:38, na rádiu je 18:45, lednička bíle oznamuje 18:43, vy kouknete do mobilu a tam je 18:44. A co teprve, když sledujete třeba fotbal v televizi, a zatím co soused přes stěnu řičí „gól“, kvůli vašemu 47 vteřinovému zpoždění on-line na internetu vidíte teprve slibně se vyvíjející útok na bránu. Ale má to bezesporu jednu výhodu: díky tomuto zoufalství už lépe chápu Einsteinovu relativitu času.

3. prosince

Nový byt a noví sousedé. Chodíme po baráku, kde bydlí dalších dvacet pro nás nových sousedů, se kterými se pěkně zdravíme a okoukáváme. A i když jde jen o dvě ulice od původního bydliště, mám pocit, jako bych se odstěhoval daleko od přátel, do cizího státu. Cítím, jak si musím zvykat na nové a nečekané věci. Třeba když někdo projde po chodbě a já netuším, kdo to je. Anebo štěkající pes za stěnou. V neděli ráno štěkal jak pominutý dokud se nevrátili. Představil jsem si, jak za pár dní potkám nějakou cizí paní s malým jorkšírem a já s úsměvem prohlásím: „Dobrý den, Váš pes Vás musí mít strašně rád. Vždycky když nejste doma, tak ten roztomilý dareba štěká a volá vás. Stýská se mu. Hlavně v neděli dopoledne.“ A ta paní, která se bude trochu podobat britské královně, prohlásí s mírně jedovatým úsměvem: „Kdybyste chodil do kostela jako řádný křesťan, nemusel by vás tak rozčilovat.“

6. prosince

Asi je to normální, že si každý člověk jednoho dne musí přiznat: „Heleď, chlapče, už to prostě nezvládáš, tak jako před pár lety. Už nemáš tu energii na rozdávání. Už se prostě do schodů zadýcháš, když táhneš krabici se 45 kg. Už zkrátka v choreografiích trochu funíš, když máš ještě zpívat naplno. Už se prostě těšíš na volný turnus, aby sis odpočinul po třech náročných inscenacích. A už jsou prostě některé inscenace náročnější, než před pár lety. Tak si lupni jeden hořčík a s chutí a hlavně s klidem do dalších dní.“

9. prosince

Já, Maria Callas (filmový dokumnet, 2017)

V jednu chvíli se Maria Callas rozčiluje, jak je hrozné hrát stejná představení a každý večer mít na jevišti jiné kolegy. Velmi ji uráželo, že jednou musela hrát bez jediné zkoušky, a tak ostatní interprety poprvé viděla až na jevišti při představení. Uvědomil jsem si, jakou mám výhodu, že můžu hrát se svými kolegy, které znám a mám i rád.

90% filmu sledujete ovace ve stoji, projevy úcty, úsměvy lidí i samotné Marie Callas, nadšení a tu slávu, po které všichni umělci tak strašně toužíme. Jen 10% dokumentu se pak věnuje jejím velkým životním a profesním trápením. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že v životě jakéhokoli umělce je to přesně naopak. Za každou jednu minutu potlesku platíte stem minut trápení, dřiny, fyzické ale především psychické bolesti. Dokument je dělám s velkou láskou a úctou k Marie Callas, ale málo kdo z tohoto dokumentu zjistí, jak tvrdým, smutným a krutým životem tato velká žena s temnou hloubkou v sopránovém hlase vlastně musela za to všechno zaplatit.

<<< listopad
leden 2019 >>>