zpět na úvodní stránku
<<< leden
2019
březen >>>

2. února

Je příjemné sledovat kolegy, když se jim na jevišti daří. Dokonce mě někteří donutili v hledišti zadržovat dojetí. Když jsem tiskl ruku Lukášovi, už jsem to neudržel. Pěkná práce!

Je děsivé sledovat některé kolegy, když jim „diváci leží u nohou“. Dokonce mě jeden donutil uvažovat o smyslu mé herecké práce. Nespravedlnost naší profese je zničující; někdy hodiny dřiny a jindy stačí jen správě zvolená póza.

3. února

Zjistil jsem, že mám kamarády dva. Richarda a Ríšu. Ríša mě má rád, Richard mě moc nemusí. S Ríšou jsme dva, s Richardem jsem sám. S Ríšou je vždy pohoda a zábava, Richard si musí přede mnou pořád něco dokazovat. Ríša mě i obejme, Richard se stále jen hlídá. Setkání s nimi je adrenalinová jízda, nikdy totiž netuším, před kterým z nich stojím.

6. února

„Dávat své osobní deníky na web. Není to zvrhlé?“
„Ne. Stejně to tam nikdo nečte.“
„Já ano!“
„Číst cizí soukromé deníky na webu. Není to zvrhlé?“
Šach mat!

10. února

SMS 10:40 Honzo? Je neděle po půl jedenácté a jsem v té Etáži...
SMS 11:00 No, tak už tam nejsem. =.}
SMS 11:40 Legendu o nedochvilnosti Generace Y (Mileniálů) už asi moc nenarovnáš. =.} Nám, Generaci X (Husákovým dětem), nezbývá nic, než trpělivost a velká tolerance.

14. února

Zpověď Jitky v Divadelní kavárně
Už od teenagerských let jsem měla takovou romantickou představu o listovním doručovateli. Znáte to: zazvoní, zrovna když se sprchuju, a tak jdu v ručníku otevřít, tam krásný mladý poštovní doručovatel potřebuje nutně něco podepsat a zrovna, jako na potvoru mu přestane psát tužka, tak musí jít do obýváku... Dlouho mě tato představa provázela životem. Až do chvíle, kdy mi můj nejmladší syn oznámil, že se stal listovním doručovatelem.

<<< leden
březen >>>