zpět na úvodní stránku
<<< leden
2019
březen >>>

2. února

Je příjemné sledovat kolegy, když se jim na jevišti daří. Dokonce mě někteří donutili v hledišti zadržovat dojetí. Když jsem tiskl ruku Lukášovi, už jsem to neudržel. Pěkná práce!

Je děsivé sledovat některé kolegy, když jim „diváci leží u nohou“. Dokonce mě jeden donutil uvažovat o smyslu mé herecké práce. Nespravedlnost naší profese je zničující; někdy hodiny dřiny a jindy stačí jen správě zvolená póza.

3. února

Zjistil jsem, že místo kamaráda mám kamarády dva. Říkejme mu třeba Vratislav. Takže mám Vratislava a Vráťu. Vráťa mě má rád, Vratislav mě moc nemusí. S Vráťou jsme dva, s Vratislavem jsem sám. S Vráťou je vždy pohoda a zábava, Vratislav si musí přede mnou pořád něco dokazovat. Vráťa mě i obejme, Vratislav se stále jen hlídá. Setkání s nimi je adrenalinová jízda, nikdy totiž netuším, před kterým z nich stojím.

6. února

„Dávat své osobní deníky na web. Není to zvrhlé?“
„Ne. Stejně to tam nikdo nečte.“
„Já ano!“
„Číst cizí soukromé deníky na webu. Není to zvrhlé?“
Šach mat!

10. února

SMS 10:40 Honzo? Je neděle po půl jedenácté a jsem v té Etáži...
SMS 11:00 No, tak už tam nejsem. =.}
SMS 11:40 Legendu o nedochvilnosti Generace Y (Mileniálů) už asi moc nenarovnáš. =.} Nám, Generaci X (Husákovým dětem), nezbývá nic, než trpělivost a velká tolerance.

14. února

Zpověď Jitky v Divadelní kavárně
Už od teenagerských let jsem měla takovou romantickou představu o listovním doručovateli. Znáte to: zazvoní, zrovna když se sprchuju, a tak jdu v ručníku otevřít, tam krásný mladý poštovní doručovatel potřebuje nutně něco podepsat a zrovna, jako na potvoru mu přestane psát tužka, tak musí jít do obýváku... Dlouho mě tato představa provázela životem. Až do chvíle, kdy mi můj nejmladší syn oznámil, že se stal listovním doručovatelem.

18. února

Režisér Michal Lang je asi poslední režisér té „staré divadelní školy“, kterého znám. Jeho zásadní důraz na obsah slov a intonaci ve větě je vzor, kterému se snažím přiblížit. Na čtených zkouškách tak obdařuje herce cennými radami. O intonaci v Žebrácké opeře od Václava Havla: „V těchle dlouhých havlovských větách je pro intonaci lepší reliéf Polska než Švýcarska.“

Když se kolega ztratil ve smyslu věty: „Neintonuj každé slovo, sakra. V té větě se pak ztratíš jak Jeníček s Mařenkou v lese. A skočíš, víš jak? V peci, ty vole!“ A když kolega bojuje hodinu a tři čtvrtě s intonací ve větách, počastuje ho poznámkou typu: „Ty seš jak motorka, která hučí na plný plyn, ale přitom je pořád na stojanu! Kdybys byl pilot tak bych s tebou nechtěl letět, ty vole. Fakt jako ne! Vždyť ty ani nevzlítneš, protože držíš ten knipl pořád dole. A když už - nedejbože - vzlítneš, tak to hned votočíš čumákem kolmo do země.

21. února

Po velmi pokorné zpovědi abstinující alkoholičky na DVTV, jsem si uvědomil, že je opravdu divné, když jsem jako abstinent pro okolí divný já a ne naopak. Kolikrát jsem musel čelit nechápavým pohledům (Jsi snad nemocný?), pohrdavým výpadům (Ale jedna sklenička tě snad nezabije, ne?), či soustrastným výrokům (To mě mrzí, to máš blbý.). Přiznávám, že jsem si vybudoval odpověď, kterou všechny podobné výroky vždy spolehlivě odrazím a nemusím tak čelit přemlouvacím nátlakům. Až dnes jsem ale pochopil, že to nejsem já, kdo se má stydět, jenom proto, že alkohol prostě pít nechci. Moje kolegyně, která se léčila z alkoholismu, říká: „Zajděte do supermarketu a v regálu si kupte kokain nebo pervitin. Nejde to, co? Ale chlastu je tam tři prdele a vzít si ho může každý. I ta blbá krabička cigaret má cedulku, že škodí zdraví. Proč není na alkoholu, že vážně ničí lidský životy? A to ta blbá marjánka neublíží tak, jako ten chlast!“
Takže: od teď jsem hrdý abstinent v zemi, která je třetí na světě ve spotřebě alkoholu na počet obyvatel! Ze svého okolí vím, co alkohol s lidmi dělá, a tak NEPIJU, jasný!

25. února

Měl jsem sen ve kterém jsem tančil s Denisou. Ale my netančili jen tak, my tančili ve vzduchu. Po počáteční nervozitě z jejího prvního létání se Denisa uklidnila a kromě nás bylo ve vzduchu už jen Et misericordia z Bachova Magnifikátu...

28. února

Dnes už nějak neumíme se vtyčenou hlavou uznat chybu, veřejně se omluvit, ani přátelsky si podat ruce na důkaz velkorysosti či pokory. Tak jen se zatajeným dechem sleduji minimalistické herectví Maigreta Rowana Atkinsona a přemýšlím, kam se poděla ta nonšalance.

<<< leden
březen >>>